Moje pařížská revoluce

Baví mne to. Je to moje generace. Není tuctová. Nejde s proudem. Umí se probolet, umí se vypsat. Dobré knihy, dobré filmy. Oslovují mne

Zřejmě málokteré deníkové záznamy mají ten potenciál, aby se hodily k vydání, ale těchto by bylo rozhodně škoda, kdyby zůstaly neveřejné. Obdivuju upřímnost, s níž Andrea Sedláčková odhalila své třiadvacetileté já, které ve své naivitě a bezbřehém optimismu musí dnes nutně působit lehce nesympaticky. Více než fakt, že se "minula s dějinami", a než roztomilé i "roztomilé" historky se známými lidmi mě zaujalo autoterapeutické vypořádávání se s otcem a jeho minulostí a s matkou, která ji ve dvou letech odkládala do týdenních jeslí a o dvacet let později jaksi nezaregistrovala, že její dítě stačilo dospět. Ve světle těch dvou lidí se mi zdá úplně pochopitelné, že emigrovala. Na oplátku zjistila, že Francouzi umí být pěkně studení a odtažití, takže se opravdu nedivím té rozpolcenosti, která ze stránek jejího příběhu čiší.