Moje Jugoslávie

Zahlédl jsem v chystaných titulech název, Moje Jugoslávie, a okamžitě zbystřil. Pak jméno, Vojnović, a zájem se jen umocnil, jelikož čas s jeho Čefury považuji za velmi dobře strávený. Jakmile kniha vyšla, naběhl jsem do Kosmasu a rval z regálu poslední kus. Těžko říct, jestli šla Jugoslávie tak na dračku, či se báli naskladnit vícero kusů... Nedá se říct, že by šlo o lásku na první pohled, avšak o to silnější bylo odložené vzplanutí. Podezřívám Gorana z toho, že se na této knize sám rozepisoval, aniž by později úvod nějak upravoval. Je nekonzistentní, zvláštně útržkovitý, člověk tak nějak netuší o co mu vlastně jde. Ale to jen prvních pár stran, takže pokud si někdo přišel přečíst špínu, může se rovnou otočit a zavřít za sebou, protože následují už jen ódy a chvalořečení! Jakmile totiž Goran upevní pozice a nasměruje svého hrdinu k nedobrovolnému výletu z milované Puly do neznámého Srbska, začne poctivé balkánské peklo, jaké nám může zprostředkovat jen válkou postižená generace, do které autor bezesporu patří. Příběh je naznačen v anotaci, jen je snad třeba dodat pár upřesňujících informací. Černý humor a nadsázka samozřejmě přítomny jsou, hlášky o Jugoslávcích, co pijí jako jediný národ víc při práci než po ní, hlučné rodiny, scházející se v malém bytě, oteplákovaní ignoranti, tady se člověk zcela jistě pobaví, nicméně proti Čefurům Vojnović na humoru znatelně ubral. A není divu. Události knihy zachycující, či spíše jsou bezprostředně ovlivněny hrůzným konfliktem, jež se nám v devadesátkách odehrával relativně za rohem a ač rád chodím za hranu, tady je nutné uznat, že končí veškerá legrace. Prakticky se tu nesetkáme s explicitními popisy násilí války, ale její přítomnost a následky jsou nám připomínány dostatečnou měrou a tak není třeba příliš vnímavosti na to, aby se dostavila husina. Aby toho nebylo málo, otec hlavní postavy se na oněch zvěrstvech podílel a pravděpodobně po jeho zločinu nenastal trest. V Mojí Jugoslávii se tak rozehrává poctivé psychologické drama, v jehož nitru stojí mladý člověk, neschopný vyrovnat se s takovým zjištěním. Vydá se tedy na roadtrip Balkánem hledat svého zploditele, vstříc konfrontaci, jež je nežádoucí, ale nutná. Knižní přítomnost se nám pak střídá s výpravami do dětství hlavního hrdiny. Nádherně jednoduchý koncept a tady už mě má autor naprosto v hrsti a já, jakožto věrný čtenář, hltám stránku za stránkou a každá další scenérie potvrzuje, že držím v ruce výjimečně konzistentní dílo, které nepotřebuje komplikovanou větnou strukturu k tomu, aby zprostředkovalo hluboký zážitek. Odcizování syna a matky, která není schopna vypořádání se s tím, že její manžel mizí v mumraji války a pravděpodobně se nevrátí, rozhodně ne takový, jaký byl před konfliktem. Síla. Lokální televize, která vysílá záběry z návratu válečných zločinců, jejichž vinu zpochybňuje. Síla. Školáci ze základky, kteří se hodnotí podle příjmení svých otců. Síla. A takhle bych mohl pokračovat dál, ale mám pocit, že to není třeba. Přečtěte si knihu Moje Jugoslávie, nebál bych se tvrdit, že jde o jeden ze zásadních evropských románů 21. století a to ticho, které český překlad provází, to mi dost nepříjemně zvoní v uších…

Výborne napísaná, zničujúca správa o odvrátenej strane dovolenkového Dobro došli a Nema problema. Jeden z najlepších textov o prežívaní vojny, ktorá znamenala koniec Juhoslávie.