Mimořádná kniha. Pavlína Brzáková má můj hluboký obdiv - nejen za odvahu a odhodlání vracet se znovu a znovu do tajgy, ale i za styl a formu ztvárnění svých zážitků. Je to čtení hluboké jako noci na Sibiři, drsné jako duše přežívajících Evenků, místy melancholické jako tajga se svými modříny, omamné jako vodka v hrdlech tamních obyvatel a tak neskutečně ryzí, pravdivé a syrové jako život sám....

Krásná kniha, i když na druhou stranu dosti tragická, co se obsahu týče. Jakožto věčný lesní tulák jsem si užíval vyprávění o pobytu v drsné přírodě, přetrvávajících zvycích posledních příslušníků lesního lidu a vyprávění příběhů z jejich folklóru. Na druhou stranu je kniha plná zničených a ztracených lidských bytostí, které pod jhem démona vodky upadají do stále většího bahna. Jde o vykořeněný a v podstatě zlikvidovaný lid, který už nikdy nebude stejný, jako býval, až nakonec zanikne nadobro. Člověk svým způsobem nechápe sílu puzení paní Brzákové, které jí opětovně vracelo mezi tyto lidi, protože násilí a všudypřítomný silný alkoholismus bych třeba já osobně rozhodně moc nezvládal. Jedná se o smutné vyprávění z mizejícího světa kdysi svobodných a hrdých lidí z tajgy.