Mnichov krize appeasementu 1938

„Masarykova země původní anglo-francouzský plán akceptovala „pod nejsilnějším nátlakem“, nicméně Hitlerovy nové požadavky představují „de facto ultimátum, které se obvykle předkládá poraženému národu“, a jsou „absolutně a bezpodmínečně nepřijatelné. Národ svatého Václava, Jana Husa a Tomáše Masaryka nebude národem otroků.“ Jan Masaryk a formální odpověď české vlády. „Taková odpověď Chamberlaina rozčílila.“ „Jako by si všichni mysleli, že ohromné a kruté Československo tyranizuje mírumilovného chudáčka Německo.“ „Ty české problémy musejí jednou pro vždy skončit a dojde k tomu okamžitě. Je to nádor, který otravuje celý evropský organismus … Herr Gott, co všechno bych mohl v Německu a pro Německo učinit, kdyby nebylo této příšerné české tyranie nad několika miliony Němců. Ale to musí skončit. Ono to skončí. Ustavit intelektuálně podřadnou hrstku Čechů, aby vládla nad menšinami náležejícími k rasám, jako jsou Němci, Poláci, Maďaři, kteří za sebou mají tisíciletou kulturu, bylo dílem bláznovství a nevědomosti.“ – Adolf Hitler, 19. září 1938 Věřím, že nejsem sám, kdo má ohledně Mnichova 1938 a souvisejících událostí, mobilizace, postoupení Sudet Německu, vyhnání Čechů z pohraničí, pouze základní, útržkovité a nesouvislé povědomí. Tedy měl jsem, do přečtení téhle knihy. Je to neskutečná jízda. Nečekal jsem, že extrémně obtížná diplomatická jednání ohledně jednoho z nejkritičtějších milníků českých dějin se dají popsat tímhle stylem. Je to brutální politický thriller, nebo spíš horror – pro Čechy. Text je detailním popisem diplomatických jednání mezi Brity a Němci. Den za dnem, událost za událostí, jednání za jednáním. Autor je v popisu událostí neskutečně podrobný. Naivní Chamberlain vs. bezpáteřní a mimořádně cynický Hitler. Vedle nich mnoho dalších postav, diplomatů, ministrů, poradců, poslanců, vyjednavačů, přímých i nepřímých účastníků. Jakkoliv je kniha skvělá, čte se mimořádně obtížně, s těžkým srdcem, s knedlíkem v krku, s žaludkem na vodě. Ten pocit obří nespravedlnosti, absolutní bezmoci, tváří v tvář sžíravé nenávisti, čirému zlu a cynickým německým lžím, je extrémní a všeobjímající. Na první pohled zaujme tehdejší rétorika, obviňování, doslova týrání a ponižování, enormní nenávist Hitlera vůči Čechům. Kniha je plná dobových citací politiků, diplomatů, z některých, zejména německých, prohlášení a urážek jde hlava kolem. Ten nenávistný jazyk je otřesný. Vyjednávání musel být horor: maximalistická pozice Německa, nulové ústupky, naopak stupňující se požadavky, obviňování oběti, Hitlerův cynismus, lži a prázdné sliby, a proti tomu Neville Chamberlain, doslova „okouzlený“ Hitlerem, naivně věřící v dosažení kompromisu, v oboustranný respekt a „mír pro naši dobu“. Mnoho lidí dodnes říká, že zkrátka nebylo jiné cesty. Ten dojem po přečtení knihy nemám, a domnívám se, že ho nemá ani autor. Text je explicitní a tvrdou kritikou naivního a servilního chování tehdejších západních velmocí, primárně tedy Británie a jejích představitelů s Chamberlainem v čele. Kritikou jejich hlouposti, nadutosti, jejich totálního selhání vůči velmocenským ambicím agresora, vůči zlu tehdejšího Hitlerovského Německa, a konečně kritikou jejich zrady Čechů, přes veškeré proklamace podpory, přes veškeré ujišťování. Jak dopadla politika ústupků, politika appeasementu vůči tyranovi, je dostatečně známá historie. Chtě nechtě se nabízí paralela s dneškem. Jeden by řekl, že se z tehdejší krize appeasementu svět poučil. Naneštěstí to vypadá, že na všechno se již zapomnělo a dnes, v roce 2025, osmdesát let po skončení hrůz druhé světové války, se o appeasement vůči jinému despotovi svět pokouší znovu, a znovu se „nařizuje“ samostatnému národu, jakého že území se má, v čí prospěch, vzdát. Ta rétorika je navlas stejná. A hlava mi už vůbec nebere, že zrovna mezi Čechy, tedy národem, který byl donucen projít si „Mnichovem“, se přesto stále najde celkem dost jedinců, kteří stejný osud přejí jiným. Kniha je skvělá, monumentální, příběh je to neskutečný, vyprávění je detailní, čtivé a ohromující, doporučuji všem.

V prvé řadě musím říct, že kniha je výborná, skvěle se čte, obsahuje spoustu podrobností o událostech, které jsou pro nás naprosto zásadní, bez ohledu na to, že děj obsahuje řadu jmen, byť i okrajových. Děj sám není zredukován na jinak v učebnicích dějepisu omezenou zmínku o konání konference v Mnichově a jejích výsledcích, ale tyto jsou podány jako výsledek širšího a déletrvajícího proudu v mezinárodní politice, zde zejména britské, ve třicátých letech. Ve druhé řadě musím nicméně dodat, že přestože se kniha skvěle čte, oproti jiným knihám o stejně vysoké či ještě vyšší kvalitě (i zde je vysoká), kde jsem se často bránil přestávkám a chtěl jsem je rychle dočíst, tady to bylo jiné. Nechci, aby to vypadalo tak nějak americky, ale s ohledem na jinak známý výsledek konference, následnou okupaci, světovou válku a komunistickou čtyřicetiletku, se mi ke konci knihy do dalšího čtení občas tolik nechtělo, přestože bylo jasné, jak kniha skončí. Dnes má člověk neocenitelnou výhodu zpětného pohledu a znalost dalších událostí, nelze tedy do určité míry nechápat přístup některých politiků na Západě, kteří byli vedeni možná dobrými úmysly tam, kde neleželo zcela těžiště jejich bezprostředních zájmů. Daní za tuto geopolitickou krátkozrakost byla zvyšující se chuť Italů kvůli relativně mírné kritice za invazi do Habeše, anšlus Rakouska a mnichovská konference u Němců, v širším kontextu pak nepochybně i Pakt Molotov - Ribbentrop, když bylo Stalinovi jasné, že od Němců dostane víc a dříve a případný oddech a čas na přípravu k tomu. U nás pak posílení východních a komunistických tendencí, když bylo zřejmé, že SSSR by se sem stejně nedostal přes Polsko a jeho potenciální slib pomoci v návaznosti na postup Francie tak byl jen laciným závazkem, o jehož splnění by se dalo úspěšně pochybovat. Slibem určitě nezarmoutíš a po válce jim to přineslo kladné body i s ohledem na podíl na osvobození, k němuž muselo dojít, protože nakonec došlo i na ně. Abych se nicméně případně vyhnul kritice za amatérskou analýzu historie a tomu, že po bitvě je každý generál, čtení bylo ke konci knihy obtížnější proto, že i v současnosti je vidět řada náznaků obdobného přístupu na Ukrajině. Z knihy i následného vývoje je zřejmé, že se ničeho nedosáhlo, pouze agresor dostal čas na mocnější přípravy. Je zde zřejmá paralela ke Krymu a okupaci z roku 2014, po níž následovala válka na Ukrajině, když vedení Ruska došlo, nebo si alespoň myslelo, že se opět nemůže nic stát a reakce bude vlažná. Naštěstí se situace neopakovala zcela a agresorovi se rovněž pustilo žilou, byť za cenu utrpení Ukrajinců a bilionových materiálních ztrát. Nakonec asi sice bude mít pravdu Robert Fico, že se pro Ukrajinu chystá nový Mnichov, protože je zřejmé, že podpora nikdy nebude a asi ani nemůže být tak velká, aby to ruské hordy odradilo od dalšího postupu, ale aspoň se se jim dalo najevo, že to nebude zcela zadarmo. Nechtěl bych se opakovat, ale ze čtení knih týkajících se SSSR, Ruska, a to vnitřní či mezinárodní politiky, pro mě plyne stále jeden a tentýž závěr, byť se jedná o literaturu západní či naší provenience z doby porevoluční, že z Východu nic dobrého nepřijde a uvažování Ruska se nezmění, pokud bude aplikován v přístupu k němu slabošský a umírněný přístup, který předvedly Velká Británie a Francie v třicátých letech. To samozřejmě neplatí jen v případě Ukrajiny, kdy mám tak nějak pocit, že se historie opravdu opakuje, ale nepochybně to bude platit i u dalších krizových oblastí, zejména mě napadá v tomto směru Tchajwan, i když u Číny lze očekávat jednu vlastnost, kterou Rusko kromě jiných nemá, trpělivost.