Místo držky výčep

Je to taková málomluvná poezie neukotvenosti: chlad, chlast, chyby a chřadnutí, lokace Ostrava nebo Sudety (Teplice): Země je zalitá krychlí betonu ve které potkáváš jen obechcané zdi Potíž je, že je to v detailech i celku málo originální a svébytné, to všechno už tu někdy zaznělo – a nejednou líp. Nerad bych to celé šmahem shazoval, je patrné, že autor má určitý jazykový cit (ovšem méně už – podle mě – cit básnický), koneckonců v době vydání sbírky studoval češtinu v Opavě, jak s nenáležitě užitým velkým písmenem uvádí v medailonku na zadní straně obálky, takže se tím dá vcelku bezbolestně prokousat, ale nic důsažnějšího v člověku nezůstane. Lze říci, že je silnější v poloze konkrétnější, „příběhové“ (Vydělal sem pětistovku…, Valašská, V tramvaji…, Bere ho to…) než v poloze milostné či reflexivní. Chystá-li autor další sbírku, doporučoval bych mu se tímto určitějším směrem ubírat a tvořit víc takovýchto básní-mikronarativů. Jo a líbí se mi ilustrace Kristýny Gajové. Jako ukázku vybírám bezejmennou báseň, jež se svým vnitřním echem a specifickou rytmikou ostatním poněkud vymyká: Zvony bijou bijou ti na plíce že jsi zas o hodinu kratší odchylky tvaru úchylky času odkdy se to vlastně znáš Zvony bijou bijou tě přes plíce zas a zas