Místní

Ve sbírce sledujeme dětský svět (výpravy s otcem, sbírání hub s babičkou, hry, strach ze tmy v králíkárně, toulky po lese…), který je už z podstaty fragmentární, soustředěný na místa, kterých se dětské oči nejprve náhodně zachytí, a poté se z nich stanou záchytné (opěrné, chcete-li triangulační) body. Lyrický subjekt prochází tímto v dětství zmapovaným světem a ohledává, jak si stojí tyto záchytné body dnes. Pořád tu jsou, ale už se částečně vyvracejí. A přesto si je nelze odmyslet. Zkrátka, mluvčí sbírky je místní, provází nás po místech, která jsou už spíš v něm, než v krajině. Z toho plyne i celkově melancholický tón. Tato rozpolcenost vědomé reflexe rudimentů dětského pohledu se naplno ukazuje např v básni „les“ – touha a zároveň nemožnost se ztratit. Melancholii (ale neřekl bych nostalgii) podtrhuje i to, že kontakt s lidmi se odehrává buď ve vzpomínkách, nebo online. Na čtenáře tak dopadá implicitní pocit samoty. Občas to v básních zaskřípe, občas se objeví hluché místo, ale básně zůstávají konkrétní, nezkousávají k rozplizlosti. Celkový dojem je dobrý.

Někde jsem četl, že Češi moc nečtou poezii. Ani já nejsem výjimkou – ke knize Místní jsem se dostal spíš ze zvědavosti. Psalo se o ní, že je to mimořádné dílo, poezie, jaká tu dlouho nebyla. Získala i nějaká ocenění, tak jsem si řekl, proč ne. Musím přiznat, že jsem se cítil trochu hrdě, když jsem ve vlaku četl poezii, zatímco naproti mně tři ženy koukaly do mobilu. Básně mi přišly hezké, líčící život na vesnici, některé obraty byly opravdu originální – třeba ta sprchová hlavice, co měří tlukot srdce. Na rovinu ale musím říct, že jsem tam nenašel žádnou hlubší rovinu. Měl jsem pocit, že autor je ve fázi života, kdy člověk potřebuje vypsat, co ho tíží – a to je naprosto v pořádku, sám jsem ve věku dvaceti let psal poezii a četl básně svých spolužáků a některé texty mi připadaly, jako by je napsal někdo z nich. Zdařilé, ale nijak výjimečné. Je tam sice báseň o YouTube nebo Messengeru, ale problémy mladé generace jsem v ní neobjevil. Těšil jsem se, že mě něco překvapí, zasáhne, přiměje k zamyšlení… ale to se nestalo. Kniha mě bohužel nijak neoslovila. Přesto jsem rád, že pan Tichý píše a že píše dobře. Jen mi tahle sbírka prostě nic moc nedala. Možná je to opravdu tím, že poezii běžně nečtu, a když už, tak spíš klasiky.