Mistborn Ztracený kov

Scadrialu hrozí zkáza. Sbor připravuje k vypuštění nejstrašnější zbraň, jakou kdy tento svět poznal, a za zády jim stojí obrovská kosmírná armáda, která je připravena zničit to, co po zásahu Sboru zůstane. Druhá éra Mistbornů se nachýlila ke svému konci a nutno přiznat, že se tak děje ve velkém stylu a s obrovským emocionálním podtextem. Přestože jsem byl zpočátku z nového Scadrialu hodně zklamán, Sandersonovo vyprávěčství mě nakonec přesvědčilo, že mu mám dát šanci a minimálně s předchozí knihou jsem příběhu Waxiliána Ladriana, jeho ženy Steris a přátel, seržantky Marasi Colmsové a neposedy Wayna, propadl na celé čáře. Ztracený kov není ohňostrojem s petardami, hřmícími v uších a oslňující oči, ale svědomitě a poctivě tkanou tapisérií osudů jednotlivců a skupin, od bezvýznamných drobností až po rozhodující činy, které otáčejí kolem dějin. Sanderson ví, kdy nechat děj volně plynout a kdy se do toho opřít, kdy lechtat hada bosou nohou a kdy bez přemýšlení vrazit hemalurgické bodce do těla svých hrdinů. Vzrušení, které při tom pocítíte je k nezaplacení.

A je tu konec