Není to špatné čtení, ale nebylo to bohužel tak výborné jako předešlá kniha. Více méně se ztotožňuji s komentářem @iceVS. Popis za popisem, doplněný pár rozhovory a jedním receptem. Nicméně, pár střípků a zajímavostí ze života chasidské komunity tuto knihu také okořenilo. Chtěla bych tady ovšem zdůraznit, že samotná kniha je velkým přínosem na úrovni mezilidských vztahů a pochopení se navzájem. Spoustu nedorozumění vzniká z nevědomosti, nepochopení a hlavně zbytečně. Dalším důvodem proč podobné knihy ráda čtu je zřejmě fascinace touto komunitou, její nezdolnou chutí k životu a ústě k tradicím. Jsem ráda, že jsem si tuto knihu mohla přečíst.

Včera jsem ji dočetla. Podle mého názoru je třeba obě knihy od sebe oddělit. Zatímco ve výborne Mazl tov autorka popisuje své první setkání s judaismem prostřednictvím Elziry a její rodiny, Minjan čtenářům zprostředkovává setkání s dalšími lidmi antwerpske komunity, ať už jde o kuchaře Mosjeho, Naomi a Dahliu, inteligentní moderně ortodoxní ženy s otevřenou myslí, které našly způsob, jak zůstat ortodoxne praktikujícimi a věřícími, ale zároveň emancipovanymi a profesně úspěšnými ženami, a v neposlední řadě belzskou chasidku Esther. Kdo tedy očekával jakési volné pokračování Mazl tov, musí být zákonitě zklamán. Hodně mě zaujala právě chasidka Esther - na jedné straně neustále zdůrazňuje svou neochvějnou ultraortodoxii, na straně druhé se tajné schází s autorkou v zastrcenych kavárnách, třebaže ví, že v její komunitě by takové chování bylo označeno za nevhodné. Jestliže tedy sama něco takového pokládá za nepřípustné, proč se takového jednání dopouští? Odsuzuje Deborah Feldman, autorku knihy Unorthodox, ale postupem času vychází najevo, že její knihu nikdy nečetla. A není snad psáno, že bychom nikdy neměli soudit člověka, pokud jsme se neocitli v jeho situaci? Není za tím vším jen závist, že Deborah Feldman prostě mela tu odvahu, Esther? Mimochodem prohlédla jsem si na netu fotografie Dana Zollmana, jsou opravdu úžasné.