Zubatá

„Chápe tu někdo, proč lidi umírají a zvířata chcípají?“ Marka Epsteina znám jako výborného scénáristu (Šarlatán, Václav, Anděl Páně 2, Šťastný smolař) i jako šikovného autora knih pro dospělé (Dravec). Proto jsem byla zvědavá na jeho zbrusu novou dětskou knihu s názvem Zubatá. Na zadní straně obálky navíc stojí doporučení 6+; jak dětem, a těm nejmenším, vysvětlit tohle téma? A musím přiznat, že tahle kniha mě opravdu překvapila. Určitě bych ji nenabízela prvňáčkům, obecně dětem minimálně do osmi let. Sami si to nepřečtou a ani předčítání rodičů v tomto případě asi nebude to pravé ořechové – třeba jen prolog (zopakovaný na poslední straně obálky) mi pro šestileťáka rozhodně nepřipadá vhodný. Tím se ale dostávám k otázce: komu bych tuhle knihu nabídla? Komu bych ji předčítala? A sama si odpovídám: nevím, takže si ji asi „vyzkoušíme“ v našem čtenářském kroužku. Pro mě jako dospěláka to byla docela těžká kniha. V první řadě je opravdu fyzikálně těžká – ač brožovaná, je tištěná na křídovém papíře, kromě textu je doplněna desítkami velmi originálních ilustrací, celkem 170 stran. Po první zhruba dvacítce stran jsem ji odložila, protože mi připadala taková nijaká, rozplizlá. Několik měsíců ležela na nočním stolku zcela nepovšimnutá, dokonce i faktografické knihy dostávaly přednost. Až dnes jsem se k ní vrátila s tím, že jí ještě dám šanci. Nejenže jsem ji dočetla na první dobrou, ale na několika místech mě doslova vzal za srdce popis situace, většinou ale spíše popis pocitů a sounáležitosti téhle zvláštní zvířecí partičky. Důkladně jsem si prohlédla ilustrace a s úžasem jsem zjistila, že autorkou je Galina Miklínová. Poté jsem vzala Zubatou na milost, velmi ráda a ochotně. (I když slovo karbuje se (voda) mě fakt zarazilo.) Ovšem na jedné věci stále trvám: pro maloše tohle není. Ale je neuvěřitelná, velmi originální a lidská; vyzkoušejte sami. Jak by zakončil škarohlíd sýček: „Konec, šlus, tečka.“

Páni, tohle bylo překvapení. Příběh, kterému jsem moc nedávala a to byla chyba. Dotýká se tématiky smrti přitom takovým lehkým až komickým způsobem, že mě totálně strhl. Několikrát mě donutil se při některých pasážích hodně zamyslet. Smrt a pohled na ni ze strany zvířat, myšlenka, jak to je, když smrt není přirozená, proč a co to může znamenat, když duše uvízne mezi světy. Jak je důležité být laskavý, o hledání pravdy na konci všeho .... A snad nejvíc mě dojalo zakončení příběhu, který neposouvá žádné pravdy, zajeté domněnky či názory většiny ale nenásilnou formou nám sděluje, že je v tom našem životě důležité pouze něčemu věřit. A je jedno, čemu... Pokud máte chuť, věřte na bodlinu v kožichu...