Víkendoví rebelové

Po dočtení této knihy mám plno myšlenek v hlavě. Autor má velmi pěkný styl psaní, u kterého si dokážete vše představit. Velmi přesně popisuje situace se synem trpícím autismem, specificky aspergerův syndrom. Jaspen, autorův syn, ale nevnímá sebe jako problém. Nechápe okolí. Bohužel okolí nechápe zase jeho…nastává tak složitá situace, aby se začlenil do společnosti mezi spolužáky. Většina věcí je na rodičích, oni ho do detailů znají a vědí, co má rád a co mu naopak vadí děsně moc, přes co nejede vlak. A většinou jde paradoxně o běžné věci, které běžný člověk zvládá aniž by nad tím musel přemýšlet. Pro ty děti je nejúčinnější řád. Každý den stejné situace, vstanu, obléknu, oblečení přichystané, čaj akorát horký, stejné sedadlo v autobuse na cestě do školy,.. A když to tak není, může problém vyeskalovat do křiku, nadávání, agrese. Okolí pak bere takové dítě jako nevychované , neempatické a problémové. Dá se tomu předcházet a domlouvat s učiteli, většinou vyjdou vstříc, jenže někdy stejně nastane situace, která dopředu nejde předvídat. O víkendech začne jezdit s tátou po fotbalových zápasech. Chce si vybrat, komu bude fandit. A zajímavé je, že o těch víkendech je spousta situací, která nemá rád, davy, to, že se ho někdo dotkne, jídlo má naservírované na talíři, jak nemá rád. Jenže s tím dopředu počítá, že to může nastat a chvíle fotbalu, fandění a jízdy vlakem, čas s tátou má natolik rád, že se s tím nějak vyrovná. Děti s autismem jsou i většinou nadprůměrně chytré, ostatní děti je tak berou jako šprty. Jsou většinou samotáři, protože se rádi věnují svým činnostem a nechápou chování druhých. Pro pochopení potřebují více informací, které jim ale většinou nikdo neposkytne. A někdy jim pomůže situaci jen pojmenovat jinak. Jaspen nepůjde ke kadeřnici, ale pokud jde ke střihači, nemá s tím problém. Knihu doporučuji!!!

Jason má aspergerův syndrom a jeho otec Marco společně se svojí ženou se snaží Jasona přijímat i s jeho odlišnostmi a hlavně se snaží aby jejich syn byl opravdu šťastní. Proto jeho rozhodnutí zjistit, který fotbalový tým by byl nejlepší, aby mu mohl celoživotně fandit tak, že bude o víkendech objíždět různá fotbalová utkání nejen v blízkém okolí, ale i v poměrně větší vzdálenosti, je sice pro Marca náročnější, ale chopí se i v rámci poznávání svého syna a hlavně jeho dalšího rozvoje v různých situacích. A tak otec a syn tráví často své víkendy na cestách, ve vlacích, v hotelích a hlavně na různých stadionech a zažívají při tom různé, pro Jasona více či méně náročné výzvy. Podle mě je zde skvěle popsaný Aspergerův syndromem a problémy ale i radosti s ním spojené. Autor vše popisuje čtivě, zajímavě a hlavně pochopitelně pro lidi, kteří se třeba nikdy s autismem ani ničím podobným nesetkali. Moc se mi líbilo jak v knize několikrát zmiňuje pochybnosti, jestli dělají vše pro syna i pro jeho sestru správně, jestli jsou dobrými rodiči a jak moc je to vlastně vyčerpává a na druhou stranu, jak moc je to naplňuje. Tohle zamyšlení je v knize zmíněno víckrát a je to pro mě hodně silná myšlenka. Bavilo mě taky sledovat, jak Jason zvládá tyto výlety a neustále si nenápadně a pomalu posunuje hranice, co je pro něj ještě zvladatelné a co už není. Jednou z důležitých poselství této knihy je pro mě nevzdat se, nepřistoupit na to, jaká je situace teď aktuálně, ale pořád zvedat svojí laťku. Podle mě to platí nejen pro autisty a jejich rodiče, ale i pro „běžnou“ populaci. Kniha se mi četla dobře, hodně jsem si z ní i odnesla. Po jejím přečtení zase nahlížím na lidi s aspergerovým syndromem trochu jinak. Autora obdivuju, jak se k výjimečnosti svého syna postavil (a nejen on i jeho žena) a i přes vlastní nepohodlí je pro něj syn a jeho spokojenost na prvním místě. Ale nezapomíná u toho i na ostatní členy rodiny a svůj život. Knihu doporučuji pro všechny, kteří chtějí nahlédnout pod pokličku Aspergerova syndromu, nebo s podobnou výjimečností bojují u svých dětí. Moc děkuji za knihu nakladatelství Pasparta.