Úvod do mezinárodního práva správního

Úvod mezinárodního práva správního, byl by, myslím, lepší název. Úvod „do“ implikuje existenci něčeho jsoucího. Handrlica ovšem pojednává o něčem zcela novém. V našem prostředí. Bohužel. Ono je to v podstatě smutné, že v roce 2022 první český akademik řeší mezinárodní právo správní na alespoň trochu komplexní úrovni. Nu ale jsme kde jsme (v prdeli, pokud jde o administrativistiku) a je třeba se spokojit s málem. A na této úrovni já jsem tedy extrémně nadšen! Podívejte se, on tohle v žádném civilizovaném státě nemůže být velký akademický výkon. Prvních 25 stran se autor v podstatě snaží vysvětlit, že opravdu MPA (zde zkratka pro mezinárodní právo administrativistické, MPS by se pletlo) existuje. Nu ale když kolem vás jsou všichni ti Průchové, Skulové, Sedláčkové a co hůř, Kopečtí, je potřeba jít na to jemně. A to zase Handrlica úplně jemný nebyl. Jak správně poznamenal drahý můj kolega (zdravím tě!), je v podstatě šokující, že autor neodcitoval Hendrycha, Sedláčka, Průchu a spoustu rozhodnutí NSS, ale sáhl dokonce po zahraniční literatuře. A takhle vám to povím. Přečetl jsem posud cca 20 administrativistických knih. A ani všechny dohromady neobsahují tolik zahraničních zdrojů, jako tenhle jeden Handrlica. Je fakt, že ten do toho je prakticky dotlačen absolutní absencí domácí literatury k tématu. V tom smyslu je Handrlica právě tak absolutně originální, jako je absolutní tento nedostatek. Je kniha bezchybná? Baže ne. Představa absence ustálené terminologie pramenící z absence právní kodifikované úpravy je samozřejmě absurdní. Za tohle nemůže zákonodárce, ze tohle mohou Handrlicovi kolegové. Naprosto nesouhlasím s tezí, že nelze, obecně vzato ZMPS aplikovat na vztahy MPA. Naopak. Pokud není důvod pro opak, je třeba tak činit. To vychází z teze zvláštního práva, tedy že vztahy práva správního jsou toliko zvláštní kategorií práva civilního a obecně na ně tak lze analogicky přenášet právní úpravu, s důvodnými výjimkami. V tom smyslu bych tvrdil, že Neumayerova teze je mimořádně kriticky korektní. Celkový Handrlicův přístup nezdá se mi být nejvhodnější možný. Pokouší se jít od základu (což plyne z jeho odmítnutí navázání MPA na MPS), to je ale celkem zbytečné, máme-li pojmový základ vybudován již MPS - a hlavně Rozehnalovou, která v právní vědě po mém soudu překonává Kučeru. Ale i kdyby nechtěl navazovat na MPS, může alespoň obecně navazovat na právní teorii, která se, například, s kolizními normami dávno vypořádala a zná pojmy rozsahu a navázání, které se Handrlica pokouší zbytečně složitě znovu objevit. Problém je, že jeho erudice in concreto prostě nemůže přesáhnout kolektivní snahu právních teoretiků (jakkoliv historicky vzato nepříliš kvalitních) a mpskařů. Autor dále opomenul solidní rozlišení procesní a hmotněprávní stránky vztahů s mezinárodním prvkem. To ovšem jeho úvahy činí neúplnými a poněkud krkolomnými. Jakkoliv plně uznávám, že hranice je ve správním právu rozmlženější než v právu soukromém, načrtnout ji stále lze a bylo by to dokonce vhodné. V textu se vyskytují další maličkosti. Nejsem si plně jist, že autor ví, co je potenciální ubikvita - ale v tomto případě je právě tak možné, že to nevím já. Nu a podobných sporovatelných otázek je v knize vlastně víc. No a co? Podivejte se, tohle je v podstatě při vší své nedokonalosti možná nejlepší kniha správního práva, kterou jsem v české akademii zaznamenal. Rozhodně je ze své podstaty nejnáročnější, protože MPS (a tedy MPA) je náročné. A já jsem za to strašně rád, protože mi v podstatě ukazuje, že i správní věda u nás má smysl. Teď ještě aby kolega, kolego, napsal knihu o intertemporalitě ve správním právu.