Ticho po dešti

Začátek příběhu mě zaujal hned tím, že hlavní hrdinka měla tak krásné jméno - Chantal. Ale ani krásné jméno ji neuchránilo od spousty životních zvratů. Celý příběh je zasazen do Barcelony a Paříže a to byla úplná nádhera. K tomu navíc jsou hlavní postavy představiteli barcelonské smetánky, tudíž s nimi cestujeme do letních sídel, kde mají služebnictvo, navštěvujeme kavárny, pořádáme večírky atd. No prostě jsem si při čtení připadala jako v teď oblíbeném seriálu Bridgertonovi, který miluju :-) Bylo mi velice blízké, že je v knize tolik hudby, Chantal své vnitřní pocity zpracovává pomocí hry na klavír a její životní láska Tony hraje zase skvěle na housle. Ale u životních lásek je asi vždy problém v tom, že jak se lidé mění, jak stárnou, tak se se mění i ta láska nebo představa o ní. Chantal prožívá spoustu životních kotrmelců, má sice syna a manžela, ale nic není takové, jak by na první pohled vypadalo. V každém životním období vidí stejné věci jinak. Často vzpomíná na mládí, kdy vedla bezstarostný život. V příběhu, zvláště ke konci, je hodně postav, ale nepletou se, všechno je srozumitelné, uvěřitelné a jasné. Většina postav mi byla sympatických. Vytkla bych jen dvě drobnosti, první je ta, že mi trvalo, než jsem si zvykla na časové skoky v knize, autorka je třeba i uvede, že o dva roky později, ale přišlo mi to takové ne plynulé a spíše zavádějící. A druhá drobnost je ta, že poetičnost příběhu mi kazily nadpisy kapitol, které mi tam občas nějak neseděly. Jo a teď rozhodně potřebuji jet do Barcelony :-) Budu se moc těšit na další knihy autorky, tahle byla vážně super.

Za mě bohužel ztráta času, ale začátek vypadal slibně.