Sedm věží

Tento román vyjadřuje překrásné poetické vyjádření každodennosti, lyrické popisy přírody, ticho, které zní. Není to drama plné zvratů, takže čtenář toužící po silných emocích, zvratech a jízdách bude otrávený. Ale milovníci poezie, krásné češtiny, zajímavých přirovnání, ti si pošmáknou. Překladatelka odvedla obdivuhodnou práci, to, co umí s češtinou, to je fantazie. Pro mě to není kniha o něčem (jak to dopadne, co se stalo), ale nechala jsem na sebe působit obrazy, vjemy, emoce, představovala jsem si krajinu, rána, večery, psy s jejich vlastnostmi. Pozorovala jsem dva lidi, jak srůstají... Jsem nadšená!

Sara Baume zůstává svá. Hlavní postavy jsou opět vyděděnci (tentokrát stoprocentní sebevyděděnci), ztvárnění jejich života je zase obrazové, nádherným jazykem popsané. Rozpor mezi básnickou formou a způsobem života hlavního páru je tu hlubší než v předchozích dílech, řekla bych. Forma je čistá a křehká, život těch dvou je špinavý až uhnívající. Splývají jeden s druhým, vplývají do přírody a ona do nich. Normální komunikace a vztahy mezi lidmi tady nehrají roli. Jsou jenom oni dva (nic neřešící), jejich psi, rozpadající se dům i věci kolem nich. Krásu a uspokojení vidí jinak a jinde než my. A jen Sara Baume dokáže to, že i tak to přijmeme; i když v mém případě to bylo oproti předchozí dvojí zkušenosti s jejími knížkami trochu těžší.