Sbohem, vy hříčky větrné

Jean Cocteau pro mne byl dlouho zcela neznámým autorem a narazila jsem na něj vlastně náhodou. Ráda se ale seznamuji s novými autory, tak jsem zkusila i tady pana básníka. Nakonec jsem knihu odložila s trochu rozkolísanými pocity. Dle doslovu G. Francla autor hodně využívá fantazie, což by odpovídalo. Záběr jeho básní je dost široký, co se zakomponovaných témat týče - ty obrazy, přirovnání a toulky fantazií tu jsou docela obsáhlé, velké, někdy neotřelé, zajímavé. Některé básně se mi líbily dost, že jsem si je četla opakovaně a ráda se k ním časem vrátím. Ale na rovinu přiznávám, že jsem řadě básní moc nerozuměla a nevěděla jsem, co přesně si mám odnést. Nějakou emoci? Nějaký konkrétní obraz, co by mne měl nějak oslovit či ovlivnit? Nějaké zajímavé jazykové spojení či zajímavý obrat? Nevím. Neumím přesně určit, koho by tato sbírka mohla oslovit. Tak asi jediné doporučení - pokud máte obecně rádi poezii, prostě zkuste a uvidíte..

SVÁTEK NA MONTMARTRU Ach, nebalancujte tak moc, nebes jsou všichni lidé hodni. Ty námořníku sladkovodní, tvým kotvám posmívá se noc, která v tichosti, hrdá, pije jak savý papír celé dny hřbet modrající, v němž se kryje celý ten bulvár nádherný. Surrealismus mám moc ráda a Jean Cocteau mi vždycky připadal osobně okouzlující, ale tahle sbírka... řekněme to takhle: obsahuje pár vynikajících kousků, kousků plných barev, avantgardní lehkosti a ohňostrojné imaginace. Ať už se vyskytují v podobě celých básní, nebo jednotlivých veršů: „Ovčinec, lože Luvíka šestnáctého. […] Na ruskou trojku se zděšená lvice dívá.“ Řada skladeb ale působila dojmem, že neměla smysl ani pro autora v okamžiku geneze (což je toliko nedokazatelná čtenářská intuice, která ale, soudě podle zdejších komentářů, nehlodá jenom ve mně). Básník někdy píše s neobratností a naivitou čtrnáctiletého hocha a... a formální neduživost jeho veršů je fyzicky nepříjemná jako pohled na zmrzačeného živáčka. Cocteau často používá metaforu sen-smrt, v jeho případě ale nabývá patologické podoby somnifobie, když se hrozí proměněného stavu svých vedle oddechujících milenek. – Ano, milenek, protože Cocteau byl bisexuál, jak jsem zjistila až nad sbírkou, kde všechny milostné, ba i explicitně erotické básně věnuje ženám. Dál se děsí své nadcházející třicítky, což působí spíš směšně než tragicky, protože život vyhrocuje do neslučitelných protikladů mládí a stáří. Věnuje se také tématu tvůrce a tvorby (účelem jeho děl prý není být dobrými nebo špatnými; ale ve své nepochopenosti cítí spřízněnost s Ronsardem). Mě nejvíc oslovily skladby věnované místům a cestám: cizině, avantgardní Paříži, domku na francouzském venkově nebo moři („mléčným moaré své hroty odbarvuje“…). Svojí roztomilostí Cocteau způsobil, že vlastním solidní komínek jeho knih, takže tohle jeho dílko, ať už z něj mám dojmy jakkoli rozpačité, nebylo mým posledním. JEN NERAD CESTUJI Jen nerad cestuji. Byl jsem v Londýně, v Římě, v Benátkách, v Alžíru, v Bruselu; v létě v zimě. Všechny památky znám odzdola nahoru. Londýn má chodníky růžové, srdce temné, tam chodíte jak v snách. Benátek tělo jemné v nás smutek probouzí, vždyť mizí ve vodách. Náměstí v Bruselu je scéna divadelní. Řím temným pohledem své sochy málo cení. V Alžíru ovčí pach se mísí s jasmínem. V městech, která mám rád, to nebývalo jiné. Všude jen trpěti jsem směl, i v Paříži mé. Nikde jsem nebyl rád, jen ve tvém objetí.