Příběh z popela

Velmi čtivá kniha s kostrou příběhu z minulosti. Děj se prolíná do současnosti a vypráví o síle vzpomínek a vině. Jak snadné je vytěsnit to, co se stalo a pozměnit odžité. Který ze dvou příběhů je ten pravdivý? Příjemně napínavé, místy syrové, se spoustou krásných myšlenek, u nichž stojí zato se pozastavit a popřemýšlet. Neotřelá zápletka. Přečteno za necelé dva dny.

Ještě než jsem knihu otevřel, pořád mi vrtalo hlavou, co se skrývá za názvem „Příběh z popela". Odpověď přijde překvapivě rychle – a přesto zůstává celý příběh zahalený tichým, těžkým tajemstvím, které se vine celou první částí. Až v samém závěru jedné z částí se mi sevřelo hrdlo, když jsem konečně pochopil, jak hluboce a bolestně jsou propojené osudy dvou hlavních postav. Dvou lidí, které život zkouší až na samou dřeň. O čem kniha je Knihovna je místo, kde příběhy obvykle končí. Jsou roztříděné, zaevidované, uložené. V románu Příběh z popela v ní ale jeden příběh teprve začíná. Knihovník Michal připravuje k výročí konce druhé světové války speciální rubriku – příběhy pamětníků. Přihlásí se devadesátiletý Matouš. Nepotřebuje najít knihu. Potřebuje, aby někdo zaznamenal jeho příběh. Vrací se do května 1945, do osudného dne na samém konci války, kousek od Rokytína. Dne, během kterého jako dítě přišel o rodinu a o střechu nad hlavou. Ten den přitom začíná docela nevinně. Matouš se ráno probudí s pocitem, že ho vzbudila krysa, která mu proběhla po peřině – sám neví, jestli to byl sen, nebo skutečnost. Den, který tak nevinně začne, skončí katastrofou. Po desítkách let mlčení se rozhodne svůj příběh odvyprávět. Vypráví ho po částech – a od prvních stránek je cítit, že tohle nebude jednoduché vyprávění. Do této zdánlivě uzavřené výpovědi vstoupí druhý dokument. K Michalovi se dostane deník ženy jménem Tereza Štěpánková. Píše ho, aby zachovala svědectví o tom, co se tehdy stalo. Popisuje stejný den, stejné místo, stejné hodiny. Její zápis ale nesedí s tím, co vyprávěl Matouš. Rozchází se v klíčových bodech – kdo tam byl, kdo co udělal a proč. Od tohoto momentu se kniha mění. Z jednoho vzpomínání se stávají dvě paralelní svědectví. Do příběhu vstoupí i novinářka – deník totiž v knihovně zanechala právě ona. Doufala, že Michala zaujme. Pak se ale na dlouhou dobu odmlčí. Znovu se objeví až ve chvíli, kdy je případ prakticky vyřešený – a přinese s sebou poslední dílek skládačky. Michal stojí mezi dvěma svědectvími. Na jedné straně pamětník s osmdesát let starými vzpomínkami. Na druhé straně deník psaný přímo v době, kdy se věci děly – ale z úplně jiné perspektivy. A čtenář do poslední chvíle neví, kterému z nich věřit. Kdo byla Tereza a jak se její deník po osmdesáti letech ocitl v knihovně? A čí verze je ta pravdivá? Detektivka paměti Michal opouští pult knihovny a vydává se hledat pravdu. Má rád historii a detektivky, vše dělá důkladně. Manželka mu proto říká Sherlock Holmes. Sám to nazývá součástí práce. Petr Bobek na tomto pátrání ukazuje, jak funguje paměť. Ne jako archiv, ale jako živý materiál. Vyprávění pamětníka se během let přizpůsobí tomu, aby se s ním dalo žít. Ani jeden pramen proto není sám o sobě definitivní důkaz. Tohle není jen historický román. Je to detektivka paměti, ve které čtenář spolu s Michalem váží každé slovo – a do poslední chvíle neví, které svědectví je to pravdivé. Postavy, na které nezapomenete Matouš je jedna z nejsložitějších postav celého příběhu. Devadesátiletý muž, který nese svůj příběh osmdesát let. Člověk, který přišel o všechno – a jehož vyprávění je útržkovité a opatrné, jako by každé slovo pečlivě vážil. Je to stařec, kterému čas paměť ohlodal – nebo vypravěč, který přesně ví, co říká? Odpověď přinese až samotný závěr. Michal je sympatický průvodce – knihovník-detektiv, který pátrá důkladně a s pokorou. Žádný superhrdina, obyčejný člověk s láskou k historii. Právě proto mu čtenář fandí. Tereza, jak se rýsuje ze stránek deníku, je žena neobyčejné síly. Tvrdohlavá, hrdá, odhodlaná nenechat si vzít to, co jí patří. Její hlas z deníku je tím nejživějším v celé knize. A pak je tu František. O něm se píše těžko, aniž by člověk prozradil víc, než by měl. Navenek hospodář a hlava rodiny, člověk, kterého znala celá vesnice – a přece ho vlastně neznal nikdo. Pod povrchem se skrývá povaha, před kterou se měli na pozoru všichni, kdo ho znali blíž. František je postavou, kolem níž se točí všechno podstatné, a zároveň postavou, jejíž pravou tvář poznáte až na samém konci. Řeknu jen tolik: až ji uvidíte celou, pochopíte, proč si všichni, kdo mu stáli v cestě, nesou jizvy, které se nikdy nezahojí. A pak je tu Anežka. Žena, která stojí zdánlivě ve stínu všech ostatních – a přitom je to právě její osud, který vás zasáhne nejhlouběji. Tiše a bez velkých gest nese na bedrech víc, než by měl unést kterýkoli člověk. Víc o ní napsat nemůžu, byl by to spoiler. Řeknu jen tolik: až knihu dočtete, bude to právě ona, kdo ve vás zůstane nejdéle. Vina, která se nedá úhledně rozdělit Z malých lží a zbabělých selhání se tu rodí obrovská, dusivá tragédie. Poválečný příběh postavený na lži, za kterou pyká celá rodina. A právě v tom je kniha nejsilnější: nehledá jednoho viníka. Ukazuje, jak každý zúčastněný nese svůj podíl – někdo činem, někdo mlčením, někdo zbabělostí. Vina se tu nedá úhledně rozdělit, a právě proto tak tíží. Zároveň je to příběh o tom, že vzpomínky nelze umlčet ani přepsat. A že lidské příběhy neslouží jen k zaznamenání minulosti, ale k jejímu pochopení – a někdy i k vysvobození. Květen 1945 Prostředí konce války je vykreslené s hutnou atmosférou – chaos posledních dnů války, vesnice kousek od Rokytína, Šibeniční vrch, Andělská hora. To ale nejsou jen jména na mapě. Jsou to místa z legend, které se vyprávějí po celé vesnici a které zná každý – příběhy, jež se dědí z generace na generaci. I les, kterým Matouš s Františkem procházejí, je těmito legendami prosáklý. Matka Matoušovi vyprávěla o stínech lidí, kteří v něm přebývají, a chlapec se lesa proto bojí a děsí. Ten strach čiší z každé stránky – a čtenář se bojí s ním. Krajina tu není jen kulisa. Je to místo, které si pamatuje – a které straší. Bobek umí pár větami postavit scénu, z níž běhá mráz po zádech. Celou recenzi najdete na Instagramu: pribehy_stranek