Paul Verhoeven a jeho filmy

„Byl to Verhoeven, který se v rámci svých možností pokusil donkichotsky podmanit Hollywood přímo na jeho území. Byl to smělý plán, který nevyšel a zřejme nikdy vyjít nemohl. Přesto boj tohto Nizozemce s hollywoodskými větrnými mlýnmi nedopadl v jeho umělecký neprospěch.“ Ako ročník 81, ktorý svojho času frčal na RoboCopovi, ako puberťák sa nechal unášať (alebo čo) Základným inštinktom a bol v kine na mäsiarčine Vesmírna pechota, som túto knihu proste musel mať. Ale! Nikdy by mi nenapadlo, že režisér, ktorý bol po presídlení do USA osočovaný z toho, že je perverzný úchyl a béčkarský barbar, raz dostane knihu, ktorá je taká náročná na čítanie, že ak nemáte vyštudovanú filmovú kritiku, asi sa tak úplne nedokážete naladiť na jej vlnovú dĺžku napriek tomu, že ste možno aj vy kedysi frčali na Paulových krásne zvrhlých filmoch. Najviac ma bavila časť venovaná jeho hollywoodskej kariére, kde sa raz za radom postupne líčili jednotlivé filmy. To ale bola paradoxne najkratšia časť publikácie. Niektoré ostatné kapitoly, myšlienky, podnety a postrehy zaujímavé, iné šli absolútne mimo mňa (Paul a Ježiš). Príjemne ma zaskočila explicitná fotogaléria, hoc nie vždy to bol príjemný pohľad (na to sú ale fanúšikovia šialeného - ? - Holanďana dozaista nielenže zvyknutí, ale ostatne akiste i zvedaví). Rušili ma niektoré veci, napr. divné preklady (Speed s Keanu Reevesom autor publikácie prekladá ako Rychlost, prečo?), školácke chyby (Bont namiesto de Bont) a v podobných publikách nemám rád, ak sa napr. pri filme Mlčanie jahniat do zátvorky píšu roky 1989 – 1990; som zástancom toho, aby sa písal proste rok výroby. Fakt kvalitne a rozhľadene napísané a za to 4*, ale miestami toho na mňa bolo fakt priveľa, strácal som sa v tom a nudil som sa. Takže nakoniec alibistické 3*.

Zdeněk Hudec, rozšiřující svou dřívější verhoevenovskou publikaci (Ježíš, náboženství a status reality...), shrnuje jednak Verhoevenovu kariéru, jednak témata a motivy prostupující jeho filmografií (život Ježíše, sex a násilí, realita/fikce, koncept hrdinství...). Při svých metodologicky ne zcela zřetelně ukotvených interpretacích vychází primárně z psychoanalýzy, auteurské teorie a poststrukturalismu (ale dojde i na Spinozu, Marxe a Františka Fuku). Zajímají jej předně významy, styl a vyprávění filmů dopodrobna nezkoumá (snímku, který je z tohoto hlediska možná nejpodnětnější, Elle, je z celovečeráků příznačně věnováno asi nejmíň prostoru). Také vzhledem k pozicím, z jakých k Verhoevenově filmografii přistupuje, o ní autor nesděluje mnoho nového, co by dříve nenapsali zahraniční autoři nebo neřekl sám Verhoeven (jehož názory Hudec přejímá až příliš samozřejmě), ale u první tuzemské práce svého druhu, která má zřejmě oslovit i čtenáře, pro které je Verhoeven hlavně tvůrcem RoboCopa a Základního instinktu, podobně kompilační přístup chápu. Jako iniciační čtení, po kterém doceníte, jak chytře Showgirls nastavují zrcadla, případně pochopíte symboliku ušmiknutého penisu ve Čtvrtém muži, kniha myslím poslouží velmi dobře. Jde o solidní, důkladně rešeršovaný a čtivý, byť ne moc kompaktní text. Do první, převážně faktografické části, pronikají také interpretační vsuvky, které by měly být doménou části druhé. Tu pak tvoří pět v zásadě autonomních studií, které jsou vůči sobě spíš redundantní, než aby spolu inspirativně komunikovaly. Méně kompromisní redakce textu mohla kromě opakujících se informací vychytat také grafomanské odbočky od hlavního tématu (patřící nanejvýš do poznámek pod čarou, kterých je už takhle skoro čtyřicet stran) nebo rozčlenit některé obludně dlouhé odstavce do více oddílů.