Obrázky z domova

Pěkné, moc pěkné. Někde v podvědomí jsem to měl, ale přece mě překvapilo, že Obrázky z domova jsou tolik odlišné od jiných Čapkových cestopisů. Inu, není divu, ono to totiž není samo dílo, je to "jen" výběr z reportáží psaných od roku 1918 do roku 1938, snad bez záměru poskládat z nich později samostatnou knihu. Přesto však, dílo Karla Čapka mluví samo za sebe - není třeba, aby Čapek napsal novou knihu o své domovině (ač bych si jí moc rád přečetl), protože už samotný výběr jeho kratších textů v Obrázcích z domova vytváří plastický a duši lahodící obraz vybraných částí Československa. Nikoli však pouze duši lahodící. Popis nuzoty a bídy v pražských nouzových sídlištích, to je poměrně těžké čtení. Čapek si opět všímá drobných detailů, které dokážou čtenáři zoufalou sociální situaci zprostředkovat takřka dokonale. Netušil jsem, že ještě ve dvacátých letech byla situace některých Pražanů tak děsivá. Stejně jako jsem netušil - a to už z veselejšího konce - že se až do roku 1925 vybíralo mostné. Na závěr si neodpustím poznámku ke svému vydání z roku 1953 a doslovu Vítězslava Kocourka, který si Čapka bezskrupulózně, po komunisticku, přisvojuje. Čapkův trefný popis bídy a jeho zoufání si nad možnostmi jejího odstranění je totiž podle Kocourka způsoben Čapkovou neschopností oprostit se od dogmat kapitalistické společnosti a uznat cestu socialismu jako tu jedinou vhodnou a správnou. No, opravdu si nemyslím, že by to byl Čapek, kdo by byl ovlivněn dogmaty a přesvědčením o jediné možné pravdě a dějinné predestinaci. Nakonec, sám Čapek celkem jasně, srozumitelně a pregnantně (jak také jinak) vysvětlil svůj postoj v eseji Proč nejsem komunistou?.

Ačkoli není dílko dopracované tak, jak si Karel Čapek představoval, jeho láska k naší zemičce je v něm patrná takřka na každé stránce. Možná je dobře, že zůstalo dlouhé jen takto.