Kniha vědy

Víte, to lidské vědění, to je přeceňovaná záležitost. Ve výsledku se stejně většina problémů vyřeší dobře mířenou ránou. A to ať už na solar, nebo do boku toho křápu, který přestal fungovat. Kyjem to začalo, kyjem to i skončí. Nevíme toho tolik, aby nás to zastavilo před naší chamtivostí, ale víme toho dost, aby to naši chamtivost umocnilo. Vezměme to asi takhle. Kdyby se Oppenheimer věnoval ve své době něčemu rozumnějšímu, nemáme atomovou bombu, ale třeba výkonnější vysavače. Byl by to přinejmenším užitečnější průlom ve vědě. Naivní myšlenka. S knihou Kniha vědy, kterou do prostoru vychrlilo nakladatelství Universum, naprosto naivní myšlenka. Proč? Posloupnost. Kdy jedna a jedna jsou dvě a dvě jsou čtyři a čtyři jsou… Ukažme si to na příkladu – Démokritos definoval atom jako základní nejmenší částici. A to 400 let před křižovancem. Pak se dlouho nic nedělo. Věda chytala lelky, až přišel John Dalton, který dokázal vypočítat atomovou hmotnost prvku. Rok 1805. V roce 1896 Henri Becquerel objevil jaderné záření. 1938 – Oto Hahn, Fritz Strassman a Lise Meitnerová rozbíjí atom. V roce 2014, vcelku nedávno (ty vo, loni, věda furt funguje!!!!) se vykoumalo, že mikrovýbuchy děsivě zrychlených částic nám odhalují před očima další subatomové částice a antičástice. Toť posloupnost. A do této posloupnosti se s neurvalosti nacpal Oppenheimer se svou atomovou bombou, která v Hirošimě a Nagasaki zabila 150 000 lidí. Bliknutí a takových lidí se v mžiku obrátilo v prach. 130 000 lidí pracovalo na tom, aby vyrobilo bombu, která zahubí 150 000 lidí a uvrhne svět na věčnost do patové situace, kdy jeden druhého bude ohrožovat SVÝM červeným knoflíkem, kterým se vše může spustit. Ještě jeden vývod ze střeva – 130 000 převážně inteligentních lidí pracovalo s rozpočtem 26 000 000 000 000 dolarů (přepočteno na dnešní dobu) na tom, aby vynalezli bombu hrozivých účinků. Kdyby se stejným rozpočtem a počtem inteligentních lidí vláda investovala do podpory, co já vím, třeba medicíny, jsme teď někde trochu jinde. Z toho plyne, že věda je krásná. Člověk objevuje, vyvíjí, snaží se pochopit. Ale jakmile se vědy chopí moci chtivý aparát, stane se věda tak trochu katem. Možná tak trochu dost. No, zpět ke knize. Autoři to vzali pěkně z gruntu. Od počátku vědní disciplíny. Od počátku časů, kdy se někteří jedinci mohli na společnosti přiživovat tím, že pouze mysleli a definovali okolní svět. V knize sledujete věky pochybností, omylů a juchavých výkřiků – dejte sem ručník, našel jsem to – a to právě v šikovně vybudovaných souvislostech, kdy spatříte, co bylo před objevem, a co po něm následovalo. Definice atomu,…, atomová elektrárna. Takže… V knize se v kostce dozvíte, co, kdo a proč vymyslel, a jak za svou zpupnost byl ztrestán boží pozorností. Jako mnou omílaný Oppenheimer. Nadšeně sestrojil atomovou bombu, a pak se do smrti užíral tím nejčernějším svědomím, jelikož mu došlo, že vynalezl hovadinu hodnou pekla. Vždyť výbuch atomovky, to je výbuch otevírající brány pekel.