Jako by mě opustila všechna síla

Záleží jak se díváte na péči o duši a jak na péči o duševní zdraví. Což není vždy úplně totéž. Podle toho pro vás bude kniha přínosná nebo povrchní. Hodně často se obojí míchá dohromady a výsledkem může být i psychiatrizace obtíží, které se v zárodcích dají řešit srovnáním životních priorit s podporou přátel či pouhou psychoterapií, pokud je opravdu kvalitní. A samozřejmě vůbec dostupná, jak zmiňuje Marek Torčík. Rozhovor s ním mi přišel hodně inspirativní, je znát, že má načtenou odbornou literaturu a sám se sebou umí slušně zacházet... Trochu kontrastním protipólem a proto zajímavý, mi přišel extrovert Filip Titlbach, jdoucí v mnohém na doraz a vlastně vycházející z podobné startovní čáry jako Marek. Předností a zároveň slabinou rozhovorů je autorka knihy, která sama léčbou prochází. Často taky vysvítá, že mnohým obtížím předchází i zkušenost s drogou či alkoholem -ostatně i jedna z respondentek to zmiňuje. Vlastně mi bylo po celou dobu čtení nejvíc smutno a bolavo z toho, že v péči o tělesné zdraví se už začínáme trochu věnovat prevenci, ale v péči o duši často žalostně chybí ...

Čtení mě zastihlo v té nejlepší možné době, kdy jsem si přesně něco takového potřebovala přečíst. Cením odvahu a upřímnost všech. A také to, že kniha není “depka”, v každém příběhu je naděje a důkaz, že i když třeba teď není dobře, v budoucnu bude líp. Jen je třeba říct si o pomoc a kontinuálně na sobě pracovat. Myslím, že si v knížce každý najde to “svoje” téma, mě osobně nejvíce zasáhly rozhovory s Klárou a Josefem Trojanovými a také úvod Lindy Bartošové a editorky Kataríny. Knížku jsem měla půjčenou z knihovny, ale ráda bych si ji po čase přečetla, takže pořídím i v knihkupectví.