Iron Flame

Po Čtvrtém křídle jsem byla zvědavá, jestli mě druhý díl bude bavit ještě víc, nebo jestli se série začne rozpadat pod vlastní vahou. Tentokrát se kromě akademie a draků mnohem víc rozkrývá, co se vlastně děje za hranicemi Navarry, proč je tak důležitá ochranná bariéra a co všechno se skrývá za oficiální verzí historie. Právě tahle část mě bavila asi nejvíc, a při snaze hlavních hrdinů obnovit bariéru jsem si nemohla nevzpomenout na Naslouchače. Některé fantasy světy prostě mají tuhle velmi praktickou potřebu aktivovat na svých hranicích bariéru a doufat, že bude chvíli klid. Violet se mezitím snaží přežít další rok na akademii, což samo o sobě je náročné. K tomu se přidává její vztah s Xadenem, ve kterém se skrývá spousta tajemství a především zjištění, že ne všechno, čemu věřila, je pravda. Tahle romantická linka mě pořád bavila, i když jsem si několikrát říkala, že kdyby spolu ti dva konečně normálně mluvili, mohli by si ušetřit obrovské množství problémů. Ale pak by nám samozřejmě chyběla polovina napínavé knihy. Nejvíc mě bavilo postupné odhalování světa a to, jak se informace z prvního dílu začínají překlápět do úplně jiného kontextu. To je můj oblíbený trik, za který na spisovatele nejsem naštvaná, naopak je obdivuju, jak jsou fikaní, když se jim takový kousek povede. Zároveň už ale začíná být vidět, že Yarros rozehrává opravdu hodně věcí najednou. Tajemství, magie, draci, válka, politika, vztahy. Snad autorka sama ví, kam všechny ty nitky povedou, protože abych ještě jednou vzpomněla Naslouchače - může to být opravdu těžká disciplína s ne zrovna přesvědčivým výsledkem. Celkově mě Železný plamen utvrdil v tom, že tahle série mě baví mnohem víc, než jsem původně čekala. Druhý díl je objemnější (37 hodin poslechu, vážně?), akčnější a komplikovanější než Čtvrté křídlo. Po dalším cliffhangeru na konci Potřebuju vědět, co bude dál. A jestli se tu ochrannou bariéru podaří udržet.

Medaili za statečnost prosím! Sem s ní. Přečetla jsem totiž ne jeden, ale hned dva díly Čtvrtého křídla (název celé série si nehodlám pamatovat) a chystám se na třetí… někdy. Aneb jak jsem zase podlehla celosvětovému nadšení, skoupila všechny díly a dostala jen ohranou desku plnou škrábanců, která není nic pro mě. Violet Hlavní hrdinka je sice malilinkatá a zralá na invalidní důchod, ale naštěstí je taky nejchytřejší, nejdrsnější, nejlepší a nejmocnější ve vesmíru. Díky tomu přežije všechny a všechno. Partu ochránců, co se kolem ní semkla, tedy nepotřebuje a jim tak zbývá jediné: každé dvě stránky jí položit otázku: „Jsi v pořádku?“ Xaden Ne, není! Vykloubila si totiž všechny klouby při postelových hrátkách s tím nejděsivějším, největším, druhým nejmocnějším a nejvíc obětavým zabijákem ever. Jeho hlavní superschopností je teda podle mě hlavně fakt, že trpělivě snáší nálady hlavní hvězdy. Svět Nedává smysl. Postavy mají místo osobnosti barvu vlasů a příběh drží pohromadě jen silou vůle (čtenářů). Vážně… valnou většinu času jsem kroutila hlavou a ptala se proč. Například, proč si dobrovolně nastavit mechanismy tak, aby ideálně všichni umřeli, když lidskou sílu prostě potřebuješ? Proč nesmyslně tutlat něco, co tě zjevně dřív nebo později kousne do zadku? A když jsme u kousání… Draci Údajně hroziví, majestátní a hrdí. Ve finále furt jen cvakají zubama a nechají lidi, aby se k nim chovali jako ke zlobivým štěňatům. Být drak, všechny je sežeru! Celé je to strašně ploché, nedopečené a otravné. Tenhle svět si zhoubu zaslouží. Ideální by bylo, kdyby se celá tahle parta lidí a zvířat na jeho záchranu vyprdla – a byl by konec příběhu.