Co nám oheň vzal

Můj rest z Klubu milovníků knih - kniha od jihoamerického autora. Už samotný výběr knihy byl takovým malým peklíčkem, ale díky mé skvělé a hlavně sečtělé kolegyni jsem si nakonec vybrala dobře. Kniha, ač povídková, mě mile překvapila! Každá povídka mě dokázala ihned upoutat a také ihned přepnout na nový příběh s novými hrdiny, což se u mne rovná malému zázraku. Ač nejsem typickým čtenářem hororových povídek, bavila jsem se! Každá povídka má v sobě patřičnou míru napětí a děsu, témata se neopakují a vždy umí překvapit.

Jako malý kluk jsem miloval tajemný svět Foglarových Stínadel. Temné uličky a v každé z nich skryté nějaké tajemství- tolik jsem se tam chtěl podívat. Ano,vím, že je to trochu neohrabané přirovnání, ale svět Buenos Aires mi Stínadla něčím připomněl. Jen ty ulice argentinské metropole, viděné optikou Mariany Enriquezové, jsou mnohem temnější, strašidelnější a nebezpečnější. Autorka této povídkové sbírky stvořila vlastní svět, v němž se realita mísí s nočními můrami a v němž na vás čekají mnohé hrůzy, věci horší než smrt. Buenos Aires na vás zapůsobí jako vyšinuté město, šílené a zároveň uhrančivé a- byť to možná vyzní nepochopitelně- lákavé. Přečetl jsem jednu povídku, pak druhou a třetí a poté co jsem zjistil, že se s každou následující povídkou míra hrůznosti stupňuje, došlo mi, že jsem se chytil do pasti umně vytvořené mladou spisovatelkou. Uvízl jsem v pavučině děsivých příběhů, neschopen se z této pavučiny vymanit a to snad ani po dočtení knihy- myslím, že ji budu mít v hlavě ještě hodně dlouho. Není to lehké čtení, není to nic pro slabé nátury. Tato kniha vás znejistí a znepokojí-vždyť i když u nás nemáme špinavé slumy, i u nás se mohou upalovat mladé ženy, i u nás se ztrácejí lidé beze stopy a i v našem světě mohou neviditelní napomádovaní trpaslíci ponoukat dívky k sebepoškozování. Potkal jsem takové dívky. Ta kniha je tak skutečná, asi jsem měl zůstat u Foglara...