Císařův prezident

„Kropaczek erl.“ Kropáčková vyřízeno. Tahle trochu krkolomná teorie pro mě není novinka, myšlenka, že by otcem TGM mohl být císař František Josef I. je z historického hlediska až úsměvná, pro mě ale celkem v dobrém. Takže nejsem nijak zaujatá ani pro, ani proti, z tohoto hlediska pro mě zajímavá četba, navíc se jedná o moje oblíbené historické období, přelom 19. a 20. století s Habsburky jako našimi panovníky na vídeňském dvoře. Spousty nových informací, zejména ze života mladého Tomáše Masaryka, omezeně a zkratkovitě i z okruhu císařského dvora, i když čtenář musí být ostražitý (přes uvedenou rozsáhlou bibliografii, ze které autoři čerpali). Například by mě zajímalo, odkud autoři vyčetli informaci, že prvorozená dcera Františka Josefa I. Žofie zemřela na černý kašel… Ale, co mi velmi, velmi vadilo, že otcovství císaře bylo v textu uváděno od začátku jako něco daného. Pokud by autoři došli na základě postupně předkládaných indicií k závěru, že prezident TGM mohl být s nějakou mírou pravděpodobnosti císařovým nelegitimním synem, bylo by to OK, ale o Tomáši Masarykovi se již od začátku v textu hovoří jako o císařském levobočkovi. Pravda, spousty věcí by mohlo napovídat, třeba to, že Tomáš Masaryk ve své rodině hodně vyčníval nad své prosté rodiče i sourozence. A jeho matka Terezie Kropáčková se za svobodna jako mladá panská kuchařka ve své práci pohybovala mezi lidmi vznešenějšími a urozenějšími, než byla sama. Pracovala i na hodonínském císařském statku, kde se skutečně mohla setkat se samotným císařem, tehdy devatenáctiletým, který v Hodoníně na jaře a v létě 1849 opakovaně pobýval. A její sňatek nahonem v srpnu 1949 s prostým pologramotným čeledínem může taky vzbuzovat otázky… Vzpomeňme na pochybnosti okolo zplození Boženy Němcové nebo i hodně podobný případ Jana Nerudy. Nic z toho nebylo potvrzeno, ani vyvráceno, vše je možné v košatém zeleném stromě života, že? :)) Ale jistota autorů, že to bylo přesně tak a tak, mi vadila a rozčilovala, nejvíc asi tam, kde popisovali, jak matka Tomáše Masaryka dostávala z císařského dvora pravidelně od příslušných císařských emisarů pokyny ohledně výchovy a studií mladého Masaryka, je tu dokonce uvedeno jméno císařského úředníka z Vídně, který za ní v té záležitosti dojížděl (nebo mohl dojíždět…?). Šťastné obraty v životě Masaryka (studium, výhodná zaměstnání i mecenáši) jsou připisovány zásahům z okruhů samotného císaře. Domněnka, nebo zjištění? Tady o pramenech, ze kterých vycházejí, autoři mlčí. Důkazy, mlhavé indicie nebo jen dohady jsou zde podané na stejno… Na druhou stranu, v otázce případného utajeného otcovství se dopídíme spíše jen dohadů a nepřímých indicií, než důkazů. A co se týče případného testu DNA, o kterém se po vydání knihy také dost mluvilo, tak ten není zatím na pořadu dne, Charlotta Kotíková, pravnučka TGM k němu nedala souhlas. I když si nemyslím, že výsledek by mohl způsobit skandál, jak naznačují autoři knihy, možná je ale přece jen lepší nechat některé záhady k řešení až dalším generacím, nebo prostě nechat tajemství tajemstvím...

Komentovanému dílu nelze upřít čtivost, jeden to snadno přečte během delší cesty vlakem někam a zase zpátky. Ale! To si autor vážně myslí, že kdyby byl TGM synem Františka Josefa a byl takhle pod kontrolou a v přízni tolika státních úředníků, že by si to ani jeden z nich nikam nezapsal? Aby to lidově řečeno někde neprásk? Že by se to neobjevilo v žádném deníku? Prostě, že by se o tom už nevědělo? Úplně alergický jsem byl na autorovy soudy a věty, kde domýšlel, jak je císař šťasten (nebo naopak) ze svého prvního levobočka, nebo jak mohl autor vědět, že si císař tu či onu zprávu o Masarykovi přečetl? Z čeho to vzal? Prostě celá kniha je postavena na jediné hypotéze, že synem Františka Josefa I. je Tomáš Masaryk. To by nevadilo, ale autor nejdřív nastíní, že se touto hypotézou bude zabývat. Doloží to jedním a ne jednoznačným zápisem v císařově deníku. Tím je s dokazováním konec a pak je tento postulát brán jako hotová věc. Jako fakt, na kterém staví celý příběh knihy. To přece nejde. Tohle by neobstálo ani jako solidní žurnalistika, notabene knihu nelze považovat za historickou práci. Nicméně až do konce je čtenář před tuto pravdu stavěn. V poslední kapitole si autor trochu polepšil a naznačil, že to otcovství vlastně není jisté a že by pomohly testy DNA. K čemu pak těch předchozích 280 stran dohadů? Jako příklad aplikace kognitivních dějin? Jedině! Skoro mi přišlo, že tou poslední kapitolou autor naznačuje, že tu knihu napsal z recese. Pokud jsem to takto pochopil správně, je to vlastně sympatický jev. Faktograficky je kniha nejsilnější ve svých vedlejších příběhových liniích (život Františka Josefa I., jeho rodiny, osudy Masarykových, každodennost pozdní habsburské monarchie). Tyto pasáže jsou svědomitě provedené výpisky z literatury faktu, včetně děl odborných. Dá se předpokládat, že samotnému psaní předcházelo pečlivé studium. Jaká škoda, že toto nastudování literatury mělo vlastně jen sloužit jako umě nastavená omáčka k prvotní hypotéze.