Atentát na Heydricha a následný teror proti Čechům

Téma uvedené v názvu publikace se konečně dočkalo patřičně kvalitní odborné práce, které se ujal největší odborník v oblasti atentátu na Heydricha a „přidružených“ témat. Publikace je pro některé asi až příliš podrobná a rozsáhlá, nicméně u odborné publikace na takto závažné téma je toto kladem. Dovedu si představit, že první část věnovaná přípravě atentátu a jeho následnému provedení mohla být delší. Šustek na základě archivních pramenů potvrdil, jak to bylo se smrtí Heydricha, který zemřel na následky zranění a především na sepsi. Žádné konspirační teorie se nekonají. Stejně tak píše, že ne všichni parašutisté spolkli cyankáli a ne všichni se střelili do hlavy. Opět na základě úředních dokumentů z tehdejší doby. Totéž samozřejmě líčení boje 18. 6. 1942, kdy Němci (bohužel) neměli mrtvé, jen několik zraněných. Druhá část je velmi dlouhá a zahrnuje vše možné, co s tématem souvisí. Po líčení stanných soudů v Praze a Brně následuje popis poprav za druhého stanného práva na řadě míst, největší pozornost je věnována Praze-Kobylisům, Pardubicím, Táboru a Brnu. Poté následuje např. popis pátrání po atentátnících, tragédie Lidic i Ležáků, Heydrichovy pohřby v Praze a Berlíně, propagandistická akce v protektorátu spojená s nepředstavitelnou atmosférou strachu, boje sedmi parašutistů v pravoslavném chrámu, likvidaci odbojové sítě podporující výsadek Silver A, hromadné popravy parašutistů a jejich pomocníků v Mauthausenu v říjnu 1942 a lednu 1943. Nejvíce mně běhal mráz po zádech asi v kapitole o uvězněných dětech nepřátel říše – mohly dopadnout stejně strašlivě jako naprostá většina dětí z Lidic a Ležáků. Nicméně k jejich likvidaci němečtí nacisté nepřistoupili, protože o pobytu dětí v Praze nebo Svatobořicích se dozvěděla „protektorátní“ společnost. Šustek objektivně popisuje, že fyzické a psychické mučení na gestapu nemohl nikdo vydržet úplně nebo donekonečna. Zrada zbabělce Čurdy a podobných je něco úplně jiného. Takoví se přihlásili ze strachu a většinou je ani gestapo nemuselo vůbec mučit. Čurdův příběh je podrobně popsán v dlouhé kapitole „Příběhy stíhaných retribucí za činy během heydrichiády“. Vybrané příběhy jsou vesměs zajímavé, kromě Čurdy mě nejvíce zaujaly poslední dva. Karla Vacková, podle uvedených údajů neskutečná oportunistka (nejprve komunistka, za okupace příznivkyně Němců a od konce roku 1944 pro změnu zase Stalina) udala popis Gabčíka, kterého viděla s kolem před atentátem. Rudolf Zeman vydal na Jihlavsku četníkům a tím pádem Němcům ukrývajícího se Žida Rudolfa Goldmanna. Vacková i Zeman byli po válce zproštěni viny, což je zejména v Zemanově případě do očí bijící nespravedlnost. Šustek napsal knihu s citem vlastence, ale jako objektivní odborník se nebál poukázat na některá špatná chování Čechů, respektive nespravedlnosti. Kéž kdyby na stejné úrovni byla zpracována i jiná dílčí témata českého/československého protinacistického odboje. Většina ostatních témat totiž podobně kvalitní práci dosud postrádá. Publikaci jsem četl od 5. do 27. listopadu 2025, tj. celkem 23 dní.

precizně zpracováno... ostatně jako všechno,co Vojta Šustek publikoval...