Adaptace na vesnici

Je mu cti napsat první hodnocení k tomuto příběhu. Jiz prvni knihou autorka nasadila autorka latku velmi vysoko, touto si ji vice nez udržela. Sledujeme zde opět osud Terezy , tentokráte vdanou, s dítětem a na vesnici. A ma se tedy s čím poprat. Jak moc se jí to povede, si musíte přečíst sami. Stejně jako v předešlé knize je i zde plno zajímavých úvah o zivote , na kterých je vidět, ze autorka je psycholožka. Doporucuji všemi deseti.

Po Adaptaci na život jsem byla zvědavá, kam Nikol Kulová své postavy zavede tentokrát. A musím říct, že Adaptace na vesnici pro mě byla ještě o něco silnější. Autorka totiž vzala něco, co na první pohled může působit jako docela obyčejný příběh o životě na vesnici, a vytvořila z toho velmi živý, vtipný a zároveň překvapivě hluboký pohled na člověka, vztahy a na to, jak nás prostředí, ve kterém žijeme, postupně mění. V centru příběhu stojí Tereza a Daniel. A právě jejich rozdílné vnímání nového života je jedním z nejzajímavějších prvků celé knihy. Tereza je postava, která ve mně vyvolávala asi nejvíc emocí. Dostává se do života, který by zvenčí mohl vypadat téměř ideálně – novostavba, zahrada, rodina, vlastní zázemí. Jenže mezi představou o spokojeném životě a skutečným pocitem štěstí může být obrovský rozdíl. Tereza si to postupně začíná uvědomovat. Najednou není konfrontovaná jen s novým místem, ale i sama se sebou. S tím, co od života chtěla, co od ní očekávají druzí a co vlastně chce ona sama. Na Tereze se mi líbilo právě to, že není jednoduchou hrdinkou, které bychom mohli všechno bezvýhradně schválit nebo odsoudit. Je lidská. Pochybuje, přemýšlí, hledá svoje místo a někdy možná sama úplně neví, co vlastně hledá. Její otázka, jestli v životě, který měl být splněným snem, náhodou neztrácí samu sebe, je přitom mnohem univerzálnější, než by se mohlo zdát. Daniel je oproti tomu výrazněji ukotvený. Zatímco Tereza v novém prostředí hledá odpovědi a sama sebe, Daniel v něm nachází pevnou půdu pod nohama. A právě tento rozdíl mezi nimi je skvěle využitý. Každý totiž může stejnou situaci prožívat úplně jinak. To, co jednomu připadá jako bezpečí, může druhý vnímat jako omezení. To, co jednomu dává pocit domova, může druhému začít připadat jako ztráta svobody. A právě v tom vidím velkou sílu knihy. Nikol Kulová nesoudí. Nepodsouvá čtenáři, kdo má pravdu. Ukazuje různé pohledy a nechává nás, abychom si vlastní názor vytvořili sami. Velmi mě bavilo také samotné vesnické prostředí. Pole, které si žádá celé víkendy, příbuzní s poměrně jasnou představou o tom, jak by měly vypadat role mužů a žen, sousedé, hospoda, obecní schůze… To všechno jsou na první pohled drobnosti. Jenže právě z těchto drobností se skládá každodenní život. A autorka přesně ukazuje, že člověka často neformují velké životní události, ale právě stovky malých situací, kterým musí každý den čelit. A je to nesmírně vtipné. Ne prvoplánově. Humor vyrůstá z postav, jejich reakcí a především z dobře odpozorovaného života. Člověk se směje a zároveň si říká: Vždyť tohle přece znám! Některé situace jsou až bolestně pravdivé, protože jsou tak blízké tomu, co sami kolem sebe vídáme. Právě tahle blízkost je pro mě jednou z největších předností knihy. Autorka píše o vztazích, rodině, očekáváních, partnerském soužití, rolích mužů a žen, o představách o správném životě i o odvaze přiznat si, že něco možná není tak, jak jsme si původně představovali. A přitom z toho nevzniká těžkopádné filozofování. Naopak. Kniha je plná zajímavých myšlenek a postřehů, které jsou přirozenou součástí příběhu. Často jsem se při čtení přistihla, že mě nějaká věta nebo situace přiměla přemýšlet ještě dlouho potom. Už v Adaptaci na život byla vidět propracovaná psychologie postav a množství hlubších myšlenek, v této knize se vše ještě více rozvinulo. A pak je tu styl psaní. Přirozený, lehký, civilní a neuvěřitelně čtivý. Žádná křeč. Žádná snaha za každou cenu dokazovat, jak moc je text literární. Autorka jednoduše vypráví příběh, nechává postavy mluvit a žít – a ono to funguje. Dialogy působí přirozeně, humor přichází ve správný okamžik a hlubší témata nejsou do příběhu násilně naroubovaná. Možná právě proto je Adaptace na vesnici tak příjemná. Čte se lehce, ale není lehká. Pobaví, ale zároveň dokáže trochu píchnout do citlivého místa. Přiměje vás zamyslet se nad tím, co vlastně považujeme za šťastný život, nakolik žijeme podle sebe a nakolik podle představ svého okolí. A v porovnání s první knihou? Za mě Nikol Kulová vysokou laťku nejen udržela, ale posunula ji ještě výš. Adaptace na život ukázala, že autorka umí vytvořit psychologicky zajímavé postavy a spojit příběh s hlubšími tématy. Adaptace na vesnici k tomu přidává ještě větší lehkost, humor, nadhled a podle mě i větší autorskou jistotu. Skvělé postavy. Spousta zajímavých myšlenek. Přirozený a výborně čtivý styl. Humor, který funguje. A hlavně témata, která jsou nám tak blízko, protože jsou jednoduše ze života. Za mě skvělé čtení a jednoznačně potvrzení, že Nikol Kulová svou první knihou rozhodně neřekla poslední slovo. Právě naopak. Vtipné, lidské, chytré a především neskutečně blízké běžnému životu. Přesně takové knihy mám ráda.