Mezinárodní právo veřejné

Zajímavý pokus pražských profesorů o vytvoření souhrnné učebnice tzv. obecné i zvláštní části mezinárodního tzv. práva. Je-li přitom kniha kombinací obou látek, je 550 stran beckovského formátu relativně smířlivých a nebolestných. Nápad této struktury je přitom zajímavý a snad bych řekl i vhodný. Je ovšem otázkou, zda kniha jako učebnice funguje. Na otázku odpovídám, že ne mnoho. Témata jsou v knize pojata vcelku komplexně co do množství. Vlastně mě tak od boku nenapadá téma, které by autoři vynechali. V tom smyslu jsou důslední. Důslední jsou i v upřímné snaze sdělovat čtenářům své úvahy o vývoji mezinárodního práva. Problém je, že jim toho říkají překvapivě málo o mezinárodním právu. Kapitoly jsou rozvleklé, dlouhé a nepřehledné, čtenáři nenabízejí jasná tvrzení (což je u učebnice celkem fajn...), jako spíše eseje o vývoji konkrétních institutů. Než se tak dostanete u leteckého práva k Chicagské úmluvě, musíte si nejdřív vytrpět mnoho čtení o úpravě z roku 1919. A to platí pro všechna témata. Vývojových keců obsahuje kniha víc, než aktuální látky, která by pro studenta byla opravdu užitečná. Neříkám, že daný formát užitečný být nemůže - ale ne jako učebnice v magisterském studiu. Text přitom není argumentativní (o což se pokouší např. Malenovský a kterému v tom brání jen jeho neuvěřitelná arogance), ale jen dějinně popisný, čili ze své podstaty nudný. Představa, že se na zkoušku učím z téhle knihy je upřímně děsivá. A to říkám jako člověk, který ji před zkouškou tak cvičně přečetl. Kniha by mohla být opravdu dobrá. Možná dokonce je dobrá. Ale svůj účel plní na hovno. Nejsem naprosto schopen ji vlastně komukoliv doporučit pro její neurčitost, bahnitost a nekonečnou nezajímavost.