Mezi životem a snem

Francouzský dramatik a spisovatel rumunského původu Eugène Ionesco (1909 - 1994) patří vedle Samuela Becketta, Harolda Pintera či Edwarda Albeeho nebo u nás Václava Havla k předním představitelům tzv. absurdního divadla. Četl jsem jeho slavné hry Plešatá zpěvačka, Král umírá, Židle, Nosorožec, Improvizace Almy či Nenajatý vrah, román Samotář, povídky Fotka plukovníka a Střípky deníku, ale to už je všechno dávno. Teď jsem si autora připomenul v knižním rozhovoru, který s ním vedl Claude Bonnefoy a který u nás vyšel pod názvem Mezi životem a snem. Ionesco v knize vzpomíná na idylické dětství s matkou na francouzském venkově, na mládí v Rumunsku a na složitý vztah s tyranským otcem, na první léta ve Francii poté, kdy za druhé světové války navždy opustil Rumunsko, a na svou cestu k divadlu a k světové proslulosti významného dramatika. Především se ale oba pánové baví o divadle a Ionescových hrách; nejde přitom přímo o výklady, ale o hledání inspirace k hrám, o jejich provedení a obecně o divadlo a literární tvorbu. Zaznívá tu i Ionescův hluboký odpor k totalitním a socialistickým režimům. Kniha nabitá myšlenkami a úvahami potěší nejen každého milovníka Ionesca, ale divadla obecně. I tazatel Bonnefoy, liteární a divadelní kritik, totiž divadlu a Ionescovi rozumí... "Já jsem pro samotu. Říká se, že mé divadlo je nářek osamělého člověka, který nedokáže komunikovat s druhými. Ani náhodou. Člověk není nikdy osamělý, a je-li nešťastný, je tomu tak proto, že nikdy není osamělý." "Představivost není únik. Představovat si znamená stavět, dělat, vytvářet nějaký svět..." "V literatuře nesejde na tom, co nám říká, ale jak to napíše." "Divadlo nemá být filozofické, ale protože veškerá poezie je filozofie, nepřímo takovým je. Není snad filozofické uvědomit si, že stojíme tváří v tvář světu a klademe si otázku: ,Co to je?'" "Divadlo, to je člověk, který se předvádí před sebou samým."