Mezi středověkem a renesancí

Asi jsem hloupá, že jsem si to dopředu nezjistila, ale kniha složená z jednotlivých časopiseckých studií a článků je prostě neucelená, nepřiblíží člověku žádnou problematiku pořádně. Trošku mě její zařazení do edice Historické myšlení mrzí. Kdybych od ní neměla zase taková očekávání a brala ji jako žánrově neomezenou sbírku zajímavostí a informací o středověku, obstojí ale docela dobře, Františku Šmahelovi se samozřejmě úroveň upírat nedá.

Soubor studií na vzrušující, neotřelá a delikátní téma, třeba pověry z doby husitské. Prof. Šmahel umí informace vytěžené z celoživotního výzkumu podat čtivě a poutavě. Kde jinde by se také člověk dozvěděl, že se moralistům nelíbily šaty "nevkusných tvarů, například pivního korbele", a ty příliš krátké, "odhalující zadnici"? Že u dvora se hrálo divadlo o dobytí Jeruzaléma i s loděmi, věžemi a muezziny? Že Eustache Deschamps málem přišel o oko při turnaji? Že homilie obsahovaly vsuvky typu "babo, nespi"? Že při kázáních Konráda Waldhausera po sobě mládež házela kamínky? Že tělo Václava IV. bylo údajně husity buď spáleno, nebo roztlučeno, nebo mu byla sťata hlava? Že při pohřbu Ladislava Pohrobka kolem oltáře defilovalo procesí černě oděných koní, což pobuřovalo kališníky? Že ve středověku závodili nazí běžci? Že valdenští byli zřídka gramotní? Že Václav byl hrdý na svůj údajný původ z Tróje? Že vynášení Morany se postihovalo interdiktem? Že Petr Chelčický nazval antiku „noc pohanské nevědomosti“? Že... zkrátka doporučuji. Tuze se mi líbí, jak prof. Šmahel vystihl humanistickou epistolografii: „jalová elokvence, pochlebnictví, výrazová nabubřelost, přemrštěné citace klasických autorů, myšlenková mělkost“. PS. Kniha není tak tlustá, jak vypadá, protože velkou část tvoří poznámkový aparát.