MŮŽE OBSAHOVAT SPOILERY, ČÍST PO DOČTENÍ SÉRIE!!! Filosofické pozadí příběhu se zakládá na využití Hobbesova politického konceptu kolektivní odevzdání rozhodovací síly suverénu, tzv. Leviatanovi, což je absolutní autorita, a konsenzuálním pojetím reality, tj. příběhy nevychází z reality, ale realita je příběhy konstruována, pokud se na pravdivosti příběhů shodne dostatečné množství lidí. Na čem se shodne dav, to se stává pravdou v rukou Leviatanových, jedinec tak ztrácí nakonec vlastní kontakt s realitou, ale vždy je mu předkládána absolutní mocí. S tím já však jako realista zásadně souhlasit nemohu. Myslím, že realita je podlaží, na kterém příběhy nakonec vždy staví, ne naopak. A dobré příběhy osvětlují naši realitu, kterou můžeme bezprostředně individuálně/personálně prožívat, a proto nás poutají realistické příběhy, ale i příběhy fantasy apod. žánrů, protože i ony se v nějaké míře vztahují k naší zkušenosti. Není to tedy dle mě touha se vyrovnat Bohu tím, že stvoříme něco nového, ale spíše touha poznat Boha a jeho stvoření, tím, že v dobrém umění otevíráme cestičky k tomuto prozkoumávání toho, co jsme. K pojetí reality v Mezi řádky by mohla k vysvětlení dobře sloužit teorie fikčních světů, nebo spíše teorie možných světů ve svém původním logickém prostředí, protože teorie fikčních světů v literatuře nakonec uznává převahu našeho reálného světa (mluvím-li o mimo-estetické, mimo-poetické rovině, samozřejmě v dimenzi uměleckých světů není reálnější Dostojevského Petrohrad než Tolkienovi rohanské pláně), v logice možných světů existují ale i takové teorie, že každý možný svět je reálný, že zde není žádný svět X, ze kterého jsou generovány ostatní světy, kde toto generování nevytváří reálné fyzické světa, generuje pouze světy jako myšlené entity více či méně na našem aktuálním světě založené. Mezi řádky pracuje s konceptem, že vše je narace, že žijeme v jakémsi matrixovském světě, kde nelze určit co je faktum a co fikce, který svět je reálný, a který smyšlený, protože určitá pravda je nakonec jen příběh určité skupiny lidí, kteří ale i sami zase existují jen jako příběh. Svět by tak byl platonskou idejí, za kterou jsou už zase jenom ideje. Bez podloží reality by tak svět byl nakonec jen prázdnými slovy referující zase jen do svého jazykového univerza. Nacházeli bychom se v jakémsi čistě lingvistickém univerzu. Všechna náboženství nejsou v tomto pojetí metafyzické základny reality, tj. neviditelné zakládající viditelné, ale zase pouze příběhy, tj. jakési znakové prostředky, které ale opět zase vedou jen ke znakové podstatě. Svět by byl jen vyřčenou myšlenkou, ale na to, kdo si danou myšlenku ve výsledků myslí, nám už Mezi řádky neodpoví, a tak právě zde selhává celá kazuistika tohoto fikčního díla. Celý závěr je tak bohužel znehodnocen, jelikož stojí na pochybných filosofických základech spočívajících v oddanosti decarto-kantovskému dědictví, kdy se zapomíná, že vše je třeba aplikovat i sám na sebe. Pokud je svět mou myšlenkou, pokud je pouze tím, a nelze za ni zahlédnout skutečnou podstatu, pak diskredituji tímto svůj epistémický axiom, toto bych totiž mohl tvrdit jedině tehdy, kdybych sám za oponu nahlédl, a zjistil, že se skutečnost liší od mé myšlenky, pak bych ale byl schopen překročit své poznání za stíny reality k realitě samé, ale to se svým východiskem snažím popřít. Stejně tak má každé vyprávění svého vypravěče, jediný, čeho se docílí tvrzením, že svět je jen příběh je, že odsunu řešení do vyšší vrstvy, tedy otázce, kdo vypráví? Nic tím však neříkám o konečné podstatě světa. Křesťan by zřejmě řekl, že konečným vypravěčem a alfou a omegou světa je právě Bůh. Svorník a podpěra, skála, na níž vše stojí a padá. Postmodernisté Boha jako nehybného hybatele odmítají, a tak zůstávají ve svém světě vyprázdněném o konečný cíl a smysl, bohužel to dopadá i do fikčního díla Mezi řádky. Jako by tu něco nehrálo, ocitli jsme se to totiž ve zvláštním postmodernistickém slovním galimatyáši. A přece přese všechno řečené, není komiks k zahození. Kresba a nápady autorů, ať již jakkoliv přestřelené, si určitě získají svou pozornost. A i já nelituji čas, který jsem s touto sérií strávil.

Nedokážu to vysvětlit, ale pokaždé než jsem začal číst další díl, nechtělo se mi do toho. Doslova jsem se do toho nutil. Asi mi přišlo, že by celý příběh mohl být i kratší. Zároveň mě potom čtení bavilo. Kupříkladu mě čekal crossover s Mýty a jelikož s nimi jsem skončil v desátém díle a už mě ten svět nijak nevábil, přestal jsem je číst. Obával jsem se, že mi to pak bude dělat bordel Mezi řádky. A tak vznikla tříletá mezera. Když jsem jednoho dne v knihovně uviděl poslední tři díly pohromadě, byla by hloupost je tam nechat. A udělal jsem dobře. V crossoveru se mi trochu změnila Sněhurka, ale nebylo to nic, kvůli čemu by potřeboval člověk dohnat předešlé díly. No a pak už to šlo samo a mělo to spád. Ocitl jsem se najednou na konci cesty a musím uznat, že příběhem se táhly originální myšlenky a momenty, které by bylo škoda vynechat. Celé to propojení fantazie a "reality", bylo mistrně zvládnuté a série byla zdárně dokončena, bez zbytečných klišé.