Meze rozorané

Loni jsem měla období, kdy jsem si do Chystám se číst dala knížky, které se týkaly komunismu, tuhle knihu mají jenom v jedné knihovně a trochu jsem na ni musela čekat. Javořická píše knihy, které jsou hodně smutné a hodně o víře a přírodě. Trochu mě překvapovalo, jak psala, že starý hospodář měl rád vůni mateřídoušky a dalších kytek, které asi znám pod jiným názvem. Kniha nebyla taková, že bych u ní brečela, ale nakonec mi z ní bylo smutno. A jsem ráda, že autorka se na konci posunula v čase a dovyprávěla příběhy Jarolíma a Josefa.

Jsem ráda, že jsem na knížku narazila v knihovně. A abych měla ucelený příběh, půjčila jsem si i první díl. A ačkoliv ten se odehrává v období kolem Mnichova a války, byl tak nějak lehčí. Naděje pořád byla. Meze rozorané téměř všechnu naději vezmou. Násilná kolektivizace, nesplnitelné dodávky, dřina, věznění, udavačství... padesátá léta jak vyšitá. Hnusná doba. Jediné, co potěší, je soudržnost rodin, snaha pomoci a objeví se i láska. To by ani nebyla paní Javořická. Klidně bych četla dál a dál. Hvězdička dolů za rychlý konec.