Město světla

„Láska a strach mají něco společného, obojí je stav, v němž se necháváme podvádět a vodit, v němž se někomu svěřujeme do rukou, aby si po svém zacházel s naší důvěrou, a hlavně s naším osudem.“ Španělský spisovatel Andrés Barba napsal prazvláštní knihu. Děsivou v podprahovém sdělení, nejednoznačnou v zápletce a melancholickou v emocích. Podobně jako Stephen King v povídce Děti kukuřice i on pracuje s motivem dětské nevinnosti, proti níž je normální člověk prakticky bezbranný. A podobně jako Gabriel García Márquez v novele Kronika ohlášené smrti i zde je celý konflikt předkládán jako hotová věc, která od začátku spěje k fatálnímu vyvrcholení, které jednoduše nejde odestát. Autor tak spíš než na strunu hrůzy brnká na čtenářovo lidské svědomí. Vysloveně ho nutí polemizovat se svým vlastním já o tom, jakým způsobem by situaci řešil on, kdyby byl na místě protagonistů. Ovšem namísto snadno identifikovaného děsu, jej ponechává v nejistotě, kdo je vlastně větší bestie – dospělý nebo dítě?

Upřímně? Po dočtení téhle hubené knížky (podle anotace román, podle světa novela) jsem vážně rozhozená. A vážně je těžké napsat zde komentář. Protože ta anotace je skvělá. A odtažitý způsob a zkratkovité vyprávění dokonalý. Jak postupně přidává na tajemnu kombinovanému tou druhou vrstvou příběhu. A jak vás přinutí věřit, že ten příběh není fikce. Problém Je v tom, že jsem se bohužel právě z tohohle důvodu pořádně nezačetla. Možná bych jinak hodnotila líp :(