Město mečů

"Město schodů" patřilo k nejzajímavějším fantasy titulům, které jsem loni přečetla, přesto se mi do druhého dílu nějak nechtělo. Trvalo bezmála rok, než jsem se do "Města mečů" dostrkala a hned jsem měla důvod zajásat. Otěže příběhu totiž převzala generálka Turyin Mulagheshová, herdek baba, která má vždy po ruce ostré slovo... nebo ještě pádnější argument ve formě pěsti či libovolné zbraně. "Můžeš sem laskavě jít, posbírat si svýho kamarádíčka a odtáhnout tu jeho hloupou prdel zpátky do zaprděný hospody tvýho bráchy?" Ano, generálka mě bavila, narozdíl od její poněkud mdlé předchůdkyně. Bohužel to nestačilo. Nevím, v čem byl zakopán canis lupus familiaris, ale úvodní třetinou knihy jsem prolézala tempem invalidního slimejše. Potom na scénu dorazil Sigrud a kletba byla zlomena, zbývajícími stránkami jsem prosvištěla jako voortyaštanský meč. Přes veškeré záhady, božstva, strhující akci, detektivní pátrání a politické tanečky bych „Město mečů“ zařadila mezi protiválečné romány. Sice nabízí myšlenky na téma „válka je hnacím motorem pokroku“ a další krutá moudra, jaká nelze šmahem zamítnout, zároveň však jasně, nekompromisně sděluje, že válka je svinstvo a kdykoliv vezmeme život jinému člověku, zabíjíme i sebe; před svými činy se nikdy neschováme. Abych to shrnula a srovnala s prvním dílem: zápletka nepřišla s ničím extra novým a přinesla jen málo překvapení, prostředí tolik nefascinovalo, postavy a dialogy byly šťavnatější, emoce silnější, poselství naléhavější. Zaseknu sem čtyři ostře nabroušené hvězdy... v méně rozkolísaném duševním stavu jich mohlo být i pět. 85%

I když zápletka v mnoha ohledech připomíná koncepci předchozího Města schodů, v základu mě Město mečů stejně bavilo o chlup víc. Možná proto, že už se čtenář nemusí probírat zákonitostmi kolem mrtvých bohů a autor se tak směle může soustředit na dobrodružnost samotného příběhu. Navíc Turyin je daleko zábavnější a cyničtější hrdinka než Shara, přičemž největší kápo ze všech je samozřejmě Sigrud, který naštěstí i zde dostane svůj řádně krvavý prostor. Co však na Bennettovi oceňuji nejvíc, je, že udržel detektivní atmosféru, přestože k tomu neměl důvod. Pátrání po zmizelé agentce, rozšířené o vyšetřování brutálních vražd, dává událostem stylový šmrc, který umocňuje atraktivitu celého vyprávění. Stále mám sice problém zařadit si svět božských měst do konkrétního období, protože vedle chladných zbraní a zakázané magie, tu ke slovu přicházejí automobily či rovnou elektřina, ale autorova imaginace mě pořád umí fascinovat dostatečně silně, že praktickou logiku věci jednoduše házím za hlavu.