Město

„A musím je varovat před skřítky. Ačkoli to je to nejméně důležité. Člověk má své způsoby – velice kruté způsoby. Způsoby jak se vypořádat se vším, co mu stojí v cestě. Jenkins si povzdechl. Bůh buď skřítkům milostiv, řekl si.“ Poetická vize o konci a rozpadu lidstva. Ne, vlastně to není konec a rozpad, je tam cosi dalšího, cosi pokračujícího. Je to krásný text, který zvedá náladu zrovna v době kdy to, zdá se, potřebuji. Slova plynou a hladí na duši. Ten psí pohled, ty dvě hluboké studny psích očí, čtenář doslova cítí jejich sílu. Ten silný humanismus, zmíněný v anotaci, není póza, není to prázdná fráze, žádná vějička. Od čtenáře však vyžaduje účast, zastavení se, zamyšlení se. Příběh má enormní časový rozsah, od lidí, přes psy, po mravence. Všechno jsou to fáze světa, fáze dominantní formy, chcete-li. K tomu jeden dům, jedna rodina, jeden robot. Děj je klidný, plynulý, čtenář zpočátku tápe, později žasne. Text je jednoduchý, bez kudrlinek, bez odboček, nikde nenudí, nutí čtenáře číst, stránku za stránkou. Zaujme množství témat, která autor zkoumá, ať jde o agorafobii, deurbanizaci, transhumanismus, transendenci a přechod na jiné formy bytí. Samotné jednotlivé příběhy jsou vlastně pouze kulisy pro něco silnějšího. Ne nadarmo je kniha řazena do síně slávy SF Masterworks a přitom to vlastně není ani moc Sci-fi. Já osobně jsem byl nadšen a doporučuji všem.

"Tyto legendy si psi vyprávějí u večerních ohňů, když vane severák. To se vždy rodina shromáždí u kamenného krbu a štěňata tiše sedí, a když vyprávění skončí, zvědavě se ptají: "Co je to Člověk?" ... ne vždy jsem si po prvních přečtených slovech knihy jistá, že je „to ono“, že mám před sebou příběh, který mi za ten čas s ním strávený rozhodně stojí ... někdy musím dát příběhu šanci mě zaujmout ... a někdy se stane, že se to prostě nepovede ... ale to rozhodně není případ téhle knížky, ... právě naopak, přečetla jsem první řádky a hned jsem věděla, že prostě jo :-) ... že mi tenhle příběh o člověku – legendě? ... bude za ten čas s ním strávený stát :-) ... ...a tak jsem se do něj pustila, držíc se ponaučení, kterého se mi dostalo hned v úvodu: "Zde je tedy máte, ty příběhy - nechť si je každý čte, jak mu je libo, pro zábavu nebo s úmyslem vystopovat historický význam či pro náznak nějakého skrytého smyslu. Naše rada pro průměrného čtenáře: neberte je příliš vážně, protože jinak vás zmatou či na vás číhá šílenství...“  Člověče ... kdo jsi a kam kráčíš? "Patník - jediný badatel, který věřil, že příběhy jsou historicky podloženy a že Člověk v pravěkých psích dnech doopravdy existoval, tvrdil, že tento první příběh je vylíčením skutečného zhroucení lidské kultury. ... Nezdá se být možné - píše -, aby tak velká událost, jakou je zhroucení mocné mechanické civilizace, nalezla odraz jen v tak malé literární formě jako je legenda." V celém příběhu dominuje pojem "město": „I když nejsme s to podat jednoznačný výklad pojmu a už vůbec nemáme představu o jeho funkci, ...většina psů se shoduje, že ... „ považuje společenskou strukturu Města za nepřijatelnou nejen z ekonomického, ale i ze sociologického a psychologického hlediska. Žádná bytost s vysoce vyvinutou nervovou soustavou nezbytnou pro vývoj nějaké kultury, tvrdí, by v tak omezených podmínkách nemohla existovat“ ... ... a pak tu máme „jazyk“: “Jazyk příběhu je obzvláště matoucí. Výrazy typu "Čert aby toho kluka vzal!" se staly záhadou pro nespočet sémantiků po celá staletí a vlastně dodnes nejsme s to interpretovat smysl mnohých slov a výrazů o nic lépe a poučeněji než v počátcích psí legendologie. Máme však jasno v terminologii, která se týká pojmu Člověk. Množné číslo této mytické rasy zní "lidé", ... přídavné jméno "lidský", ... ... svět zatím není zralý pro takovou pravdu ... že lidstvo stojí u pádu svých metropolí ... a vývoj lidstva pomalu, přes roboty, lidské mutanty a inteligentní mravence ... směřuje k vyšlechtění inteligentní psí rasy, která člověka přežije ... ... Simakův styl psaní mě zaujal, a to natolik, že tento příběh řazený do SF rozhodně není to poslední, co si od něj přečtu ... pro mě byl spíš hluboce hluboce filozofickým textem ... nezaměřeným na popis technologií budoucnosti (to jsem vnímala spíš jako kulisu příběhu), ... ale především a právě na člověka, ... varuje nás, ... ukazuje, kam naše civilizace, zaměřená na technologie, směřuje ... a důvodem je, že sami před sebou zavíráme oči, neumíme se poučit a stále znovu a znovu svou inteligenci užíváme ...proti sobě ...a z toho opravdu mrazí ... a je celkem jedno jestli budoucnost lidstva půjde směrem zkázy měst jejich vylidňováním, jak jsme byli svědky v tomto příběhu ... nebo třeba právě naopak, jak to spíš dnes můžeme pozorovat ... jejich šíleným zalidňováním a přeměnou v megalomanské soběstačné komplexy, kde se soustředí ohromné množství lidí, kteří, čím blíž k sobě mají ... tím míň jsou „spolu“ ... ale jak je vidět, ani „cesta z města“ by nemusela být tou správnou volbou :-) ... spíš bychom si měli začít hledat „cestu k sobě“ :-) ... ... možná je opravdu člověku potřeba rozumu „bez vyježděných kolejí logiky“ ... aby našel cestu k novému pojmu a smyslu života ... která by mu třeba ukázala jednodušší a přímější směr :-) ... zatím člověku nezbývá než „kráčet sám, jako jediná myslící, inteligentní rasa, zcela uzavřená sama v sobě“ ...