Působivost básní je v tom, že dokáží na malém prostoru vybudovat koherentní situaci, místo, svět. Scéna je fantaskní a surreálná, ale přesto představitelná, živá. Báseň se nebortí s každým dalším veršem sama do sebe, ale otevírá se čtenářově představivosti, jde mu naproti, aniž by se podbízela, protože to, co si představujeme se nám ještě samo nijak nevysvětluje. Autor má taky očividně smysl pro humor. Aniž by básně sklouzávaly k sebeparodii nebo grotesce, dokáží být provokativně nadnesené. Výsledek je dostatečně komplexní, aby nepůsobil banálně, a dostatečně jednoduchý, aby se dobře četl, takže dobře vyvážený.

Vojtěch Vacek napsal velice dobrou sbírku, z níž nejsilnější jsou dle mého soudu ty delší, příběhovější básně, resp. to, co je na záložce knížky označeno jako "básně-dobrodružství". A to většinou chválím spíše kratší básně, toto je vzácný příklad opaku. Líbí se mi fantaskní snování představ a dějů, pootáčení a převracení perspektiv i zdařilý jazykový balanc/mix. Jediné, nad čím v souvislosti s Měňagonem přemýšlím, je, nakolik to ve mně zůstane. Číst mě to bavilo, valná část básní skutečně jaksi čtenáře chytne a polapí do svého světa. Obávám se však, že otisk nijak trvalý nebude. Samozřejmě to není podmínkou zdařilé poezie – a je otázkou, zda tento typ básnění tak trochu nemíjí s metafyzikou, spiritualitou a podobnými přístupy k pronikání pod povrch/nad svět, nicméně konstatovat to musím. A ještě poznámka k pěknému výtvarnému doprovodu Alžběty Uhlíkové – líbí se mi, ale kupodivu mi k tomu obsahově příliš nesedí. Vacek a Uhlíková, to jsou podle mě jiné typy fantaskna. Na ukázku uvádím dvě z kratších básní. Raději bych pochopitelně opsal jednu z těch dlouhých, ale jsou tu i kapacitní důvody. Tyto ovšem mají náběh na onu hlubší stopu: *** Usíná na půl víčka. Klopýtá vstříc vlhkým dásním plameňáků. Jednou nohou v jezírku pokoje, druhou dávno ve snu. Pamatuje ráno kdy vstala a předměty visely na svých místech. Prostor je objímal, ale nerozváděl. *** zlatou šavlí řízli hrdlo vyteklo souvětí: chtěl jsem lepší lidi stromy zvířata z jakostnějších materiálů přesněji klížené avšak modrá vyměřeného času zkornatěla dávno před zlatou šavlí vše zůstalo neměnné v sobě vzpříčené