Memento důlních nehod v českém hornictví

Na našem území zemřelo za posledních 200 let při různých důlních nehodách přes 3500 osob… Přiznám se, že toto číslo mi vyrazilo dech. Poměrně známé jsou katastrofy na dole Marie v Březových Horách v roce 1892 (319 obětí) nebo na dole Dukla v roce 1961 (108 obětí). Ale naprostá většina z několika stovek důlních nehod je dnes už zapomenuta. O velkém množství těchto případů nebyla veřejnost dokonce záměrně ani informována – především v období nedávné totality. Publikace je naprosto jedinečná a hlavně výborně zpracovaná. Jde v podstatě o kompilaci z nejrůznějších historických zdrojů, svědeckých výpovědí i znaleckých posudků. Chronologicky popisuje 60 tragických událostí, které byly něčím výjimečné – vysokým počtem obětí, ojedinělou příčinou nehody, použitím nové záchranářské techniky apod. Co je ale důležité, oba autoři byli naprostými odborníky ve svém oboru (R. Makarius byl předsedou Českého báňského úřadu, P. Faster byl báňský technik na HBZS v Ostravě). Z toho důvodu se nejedná o senzacechtivý, bulvární výplod, ale o poctivě sestavenou publikaci nabitou neuvěřitelně zajímavými informacemi. Popis každé nehody má jednotnou formu – dozvíme se stručnou historii jednotlivých dolů, situaci těsně před katastrofou, popis vlastní nehody, záchranné a asanační práce, vyšetřování příčin a následná opatření. Součástí je spousta dobových fotografií, plánků dolů nebo i novinových výstřižků. Text je spíš odborný a je psaný pro lidi znalé oboru hornictví, ale přesto je psán pochopitelně i pro laiky. Součástí je spousta vsuvek, které se týkají vzpomínek na zasloužilé záchranáře, nebo technického vývoje různých bezpečnostních zařízení. Text není jen suše popisný, ale obsahuje některé dojemné detaily – úmrtí horníků v náručích svých kamarádů, výpovědi těžce zraněných v nemocnicích, než zemřou na následky nehod, dopisy na rozloučenou a podobně. Smutné jsou statistiky počtu vdov a sirotků po každé nehodě. Spousta nehod má většinou podobné příčiny – šetření peněz na bezpečnostních opatřeních ze strany majitelů dolů a porušování bezpečnostních pravidel ze strany horníků. Smutné je, že po každé takové katastrofě byla úřady nařízena nová opatření, aby se při další nehodě ukázalo, že nebyla dodržována. V padesátých letech byly z politických důvodů ještě před ukončením vyšetřování určováni „sabotéři“ (samozřejmě většinou nevinné, ale politicky závadné osoby), kteří byli z katastrofy obviněni a odseděli si pak vysoké tresty. Co mě dále zaujalo: Tragédie na dolu Döllinger v roce 1879, kdy při průvalu podzemní vody utonulo 21 horníků a následně dokonce na čas zmizely termální prameny v nedalekých luxusních lázních v Teplicích, kam jezdila smetánka a aristokracie z celé Evropy, což byla tragédie především pro majitele hotelů (po složitém vyřešení této situace byly pořádány slavnostní průvody a oslavné bohoslužby). Tragédie na dolech Jan a Františka v roce 1894, kde výbuch metanu usmrtil 235 osob a následné výbuchy doly zdevastovaly, což mělo na těžbu a výnosy tak negativní vliv, že se konečně přistoupilo i na reálnější opatření, než jen na ta papírová. Na dole Emeran se v roce 1892 podařilo vysvobodit tři živé horníky uvězněné za závalem z tekutých písků po neuvěřitelných 17 dnech. Zajímavá je informace o světově prvním použití oxidu uhličitého k inertizaci podzemního požářiště na dole Svěží štěstí v roce 1900. Čest památce všem horníkům a záchranářům, kteří při těchto katastrofách přišli o život.