Sarah Perry rozhodně touto knihou neudělala gotickému románu ostudu. Temné, mysteriózní, plné bolesti, neutěšenosti, smrtelného strachu. To je prostě fantastické. Melmoth patří mezi ty romány, které si vyžadují soustředěné, pomalejší čtení někde v klidu, kde vás nebude vůbec nic vyrušovat, což asi ne každý ocení, ale mně to vyhovovalo. Autorka úžasně vylíčila legendu o Melmoth tak sugestivně, že z toho mrazí - až má čtenář pocit, jako by byla Melmoth skutečná a člověk ji měl dříve nebo později zahlédnout koutkem oka. Aspoň na mne to tak zapůsobilo, za což autorce tleskám. Při čtení mne nejednou napadlo, že příběh o zbloudilé Melmoth jako by v něčem připomínal osudy věčně bloudícího Ahasvera, což mi přišlo jako zajímavé srovnání. Nad tím se ještě budu asi chvíli zamýšlet. Autorce se zároveň podařilo skvěle uchopit atmosféru Prahy a ukázat toto město takové, jaké je - se všemi krásami, ale také temnými a omšelými zákoutími. Celkový dojem na tuto knihu ve mně asi bude ještě chvíli uzrávat, ale v tuto chvíli jsem nadšená. Jo a asi si budu muset znovu přečíst Poutníka Melmotha od Ch. R. Maturina, na kterého Perryová odkazuje, protože už si skoro vůbec nevybavuju, o čem to bylo. :-D

Třetí kniha Sarah Perry - a pro mne nejsilnější, i když nevyrovnaná. Vypůjčila si postavu z Maturinova gotického románu, změnila jí pohlaví a ponechala osud - poutnice Melmoth, Melmotte, Melmotka má přinášet svědectví, proto vyhledává nejzoufalejší a nejšpinavější situace - a tak se ocitá v (po)válečné Praze, Berlíně, Istanbulu, v Anglii, na Filipínách... Z inspirační předlohy autorka převzala jistou epizodičnost, také naléhavost a silnou obrazivost. Jen některé situace jsou méně přesvědčivé...