Knížka čtená dceři. Narazila jsem na ni náhodou v knihovně a protože jsme o pandách ještě nic nečetly, půjčila jsem ji domů. Na cca padesáti stranách je deset kapitol o medvídku jménem Popo a jeho babičce, s kterou žije. Kapitoly jsou tak akorát dlouhé, většinou jsme četly před spaním dvě za sebou, a jsou proloženy hezkými, někdy i celostránkovými, ilustracemi. Dceři se moc líbilo medvídkovo jméno. Mě se zase líbilo to, že si pokaždé našli příležitost se z něčeho radovat: nejen z příchodu jara, z toho, že svítí slunce, ale i z toho, že prší, protože déšť je vzácnost a ta se musí oslavit (všechno se zazelená a rychle poroste) nebo z toho, že fouká, protože vítr čistí vzduch a cvičí stromy, aby zesílily, radovali se i z ošklivého počasí, protože „takhle krásně zatažená, šedočerná obloha se jen tak nevidí“. Do příběhu jsou nenásilně vloženy i nějaké naučné informace (nejen o bambusech, které pandy s oblibou jedí, ale třeba i o luskounovi/dračím kaprovi, který má dlouhý jazyk na požírání mravenců, o makacích a dalších zvířatech…jen jsem občas přemýšlela nad tím, jestli je reálné, aby se daná zvířata v oblasti kolem Žluté řeky opravdu vyskytovala…). Vztah medvídka a babičky byl moc hezký. „Já všechno mám. Mám oči, uši, čumáček, pusu, hlavu, čtyři pracky babičku. … Babi a co bys k narozeninám chtěla ty?“ „Já? Já bych je chtěla oslavit s tebou.“ „Jasně, babi, budeme je slavit celou noc spolu.“ (str.36) „Ale dohromady vypadá den a noc jako panda,“ řekla babička, „den je bílý a noc je černá. A panda se přece pandy nebojí.“ (str. 39) Celá kniha je vlastně „jen“ o jídle, spánku/odpočinku, tanci a bubnování. A o hledání (pandí tajemství). Ale je to docela milé čtení. Slabší 4 *. "My děláme všechno pomalu. Pomalu a dlouho jíme, běháme, lezeme na stromy, tancujeme a pomalu válíme i sudy. … Jsme pandy a máme na všechno dost času. My nikam nepospícháme.“ (str. 16 a 17) Někdy bychom, my lidé, měli být jako pandy :)

Milé vyprávění (nejen) pro babičky a jejich vnuky.