Meč a jeho rytíř

Akosi v poslednom čase neviem nájsť s českými autormi spoločnú nôtu. Najskôr Horn (Valard), potom Loučková (Tajemství...), naposledy Běhal (Kordy). Pritom, lúč invencie im na cestu svieti. Podľa mňa však nechytajú žáner správne za pačesy. A potom to bolí. Mečužiaľ, toto je ďalší taký prípad. Anotácia, tunajšie komentáre a recenzie sľubovali zábavnú oddychovú jazdu, břitký humor a veselé dobrodružstvá. S jednoduchou premisou, ale obrovskými možnosťami. A prvých 50 strán to tak aj vyzeralo. Vravím si, ideme v štýle J. Morressyho (Kedrigern) či ranej J. Rečkovej (rytíř Chast). Prišla však štvrtá kapitola a autor nám tak zvážnel, že už z toho nevyvážnel. Aby som to skrátil. Proste sa náš rytier rúti z jednej drsnej a nebezpečnej situácie do druhej a meč mu v nich pomáha dosť minimalisticky. V podstate len krátkymi pokynmi. Sľubovaná mečova ukecanosť sa až do strany 200 nekoná. Potom sa nám síce rozkecá, kluk jeden mečatá, ale len moralizuje, nudne konštatuje veci či niečo vysvetľuje. Vtip sa však jaksi zabudol objaviť. A keď, tak len veľmi vlažne. Áno, zmysel pre humor je vec individuálna, ale tu naozaj nebolo vtipné viacmenej nič. Vrchol autor (aj ja) dosiahol, keď na str. 287 s totálnym prehľadom ukradne hlášku z Černých baronov. Takmer od slova do slova. Big WTF! Navyše, keby aj nebola notoricky známa alebo by som ju ja sám zázrakom nepoznal, tu by v danom kontexte aj tak nezažiarila. Toľko z mojej strany k břitkému humoru. Predsa len Kolbaba v niečom exceluje. Popisy súbojov (akcie) by mu mohli závidieť aj ostrieľanejší bardi. Za to má u mňa velké plus. Protipólom je však celkový štýl (sloh), akým je kniha napísaná. Že takto striedmo popisoval pán Lewis svoju Narniu je v poriadku - vedel presne čo, ako a najmä komu to píše. Tu sa to s obsahom dosť bije. Pretože, buď píšeme literatúru zábavnú a s ostatným sa príliš neondieme alebo ideme na to vážne, ale potom treba ísť viac do hĺbky. Následkom toho mi celé rozuzlenie príbehu, aj záverečné mečove vysvetlenie, že čo sa teda stalo, prišlo umelé a trochu detinské. Nuž, napísať jednoduchú a zábavnú oddychovku nie je žiadna sranda, milé deti. A čítať ju niekedy tiež ;)).

Ke knihám Strak na vrbě se velice rád vracím a pokud můžu, tak žádnou z nich nově vydanou nevynechám. Jedna z těch novějších, která se mi v knihovně příliš dlouho neohřála je právě Meč a jeho rytíř. Po přečtení se ale rázem stala jednou z těch nejlepších středověkých fantasy, která v nakladatelství vyšla. Už když jsem věděl, že pan Bronec chystá knihu vydat, jsem s napětím očekával, o jaký příběh se zde bude jednat. Zhruba jsem věděl, jen ten název mě svojí neoriginalitou úplně nepřesvědčil. Radovan Kolbaba ale pojal svůj příběh mladíka a meče, který k němu promlouvá naprosto epicky. Bavila mě každá kapitola, každá stránka, každá věta. Prostě jsem mu to sežral i s navijákem a když bych mohl dostat víc, vůbec bych neváhal. Obrovská výhoda knihy je její čtivost, ale i autorova představivost, která si pro sebe uzurpovala kus fantasy světa středověkého charakteru plná hradů a romantických zřícenin. Jediné, co jsem v tomto případě litoval, tak že tu chybí nějaká mapa, která by se k podobnému námětu fantasticky hodila. Jinak ale odvíjí ryzí fantasy příběh, který nejen, že je čtivý a plný autorovy podařené fantasy představivosti, ale je i nápaditý a vtipný. Splňuje tedy všechny požadavky žánru a já doufám, že neskončí u jednoho dílu. Závěr k pokračování vysloveně vybízí.