Matka vzala roha

Už název napovídá, že autor nebere svůj život, který rozhodně nebyl běžný, tragicky vážně (jak jinak by se s tím dalo vyrovnat...). V kratičké knížce zachycuje chronologicky výseky z několika desetiletí. Všechny povídky, v nichž je použita ich-forma i er-forma, jsou - podle návaznosti - zřejmě alespoň zčásti autobiografické, ve všech je patrný moudrý nadhled i humor. Dialogy jsou dobré, až mi je skoro líto, že je autor nevyužívá víc. „My jsme okamžitě poslali dálnopis na školu, že není v zájmu republiky, aby byl ke studiu připuštěn. Napsali jste, že jeho matka je protistátní coura, která utekla z basy a vyhnula se převýchově? To jsme nenapsali, soudruhu majore, ale oni to pochopili. Dali mu písemně, že zkoušku sice udělal, ale že mají moc zájemců a nemůžou ho vzít. Jak to, že ho vzali? Nevzali. On se přihlásil do Stalinových závodů do učebního poměru. Mysleli jsme, že tím to je vyřízeno. Jenomže on ten papír z jedné školy poslal na druhou a tam ho vzali. To jsme nemohli tušit. A tuhle historku mám překládat soudruhům do ruštiny? Víte, co mi na to řeknou? Proč jsme toho zkurvysyna hned nezastřelili? Ušetřili bysme si papírování. Kdežto my, díky naší bdělé Estébé, necháme té protistátní mrše vyštudovat inženýra! A pak že nejsme demokrati.“ Zajímavý osud zajímavě podaný.

Ještě v zajetí nadšení z předchozí Dutkovy knihy "U útulku 5" popadla jsem netrpělivě díl volně navazující v očekávání stejného. A hopla; stejné to nebylo, snad jen podobně skvělé. Nejvíc se "Útulku" stylem vyprávění blíží první část, kdy matka fakticky "vzala roha". Neboli vynalézavě opustila nucený pobyt v nápravném zařízení (navazující na - tuším - roční vyšetřovací vazbu) a posléze též Československo. Takhle to píšu jen proto, že i když se kolem zmíněného odehrávaly děje neméně dramatické než v četných knihách na stejná témata, a ohrožení pro aktérku i napomahače je i díky nim dobře známé, zde to samé musíte číst mezi řádky; protože na povrchu ten útěk vypadá skoro jako kratochvíle. A také líčení dalšího se nese v podobném duchu. Jakkoliv je to všechno jiné než látka k pobavení. Ze všech uvedených povídek mě pak oslovily méně zřetelně jen asi tři. Ani mi nijak zvlášť nevadilo, že se povídky stylově odlišují; patrně podle toho, kdy vznikaly. A moc se mi líbila ta závěrečná :). Obdivuju pana Dutku hluboce, že svůj život nedal.