Mateřství

Uf, bylo to silné. Sheila Heti přemýšlí až do krajnosti. Klade si otázky, které některé ženy, troufám si říct, že většinu, vůbec nenapadne si klást. Heti patří k ženám, které promýšlí všechny aspekty mateřství i bezdětnosti. Nasvěcuje je ze všech stran a pitvá je. Autorčino rozhodování mít nebo nemít děti je velmi bolestivý proces... Není to pro ni totiž jednoznačné. Ráda by patřila k těm ženám, které to prostě a jednoduše ví. Chápu, proč tuto knihu napsala. Kniha mi dala některé nové podněty k přemýšlení... Včetně jedné z autorčiných otázek... Kde lidé berou to sebevědomí na to být rodiči?

Očekávala jsem, že si na zpovědi ženy, která nechce děti, zgustnu a že to bude plné všech těch typických klišé, které slýcháme dnes a denně. Ale byl to omyl - Mateřství jde na dřeň, je autentické do poslední kapky, je zoufalé, nadějné, depresivní, je zkrátka opravdové a to je to, co mám v literatuře ráda. Právě "zpovědní literatura" pro mě má vysokou hodnotu: obnažení duše, žádné lži a masky, autenticita lidského života, traumata, uzdravování. Delphine de Vigan, Mary Karr, Doireann Ní Ghríofa, Sheila Heti. . Aby si autorka mohla odpovědět na to, zda chce či nechce dítě, podnikla hluboký ponor do své duše. Ne zcela překvapivě se postupem knihy vyjevuje, že její matka asi nebyla úplně mateřským vzorem a Sheila ji značnou část dětství postrádala a dozvídáme se o rodové ženské linii zatížené silnými traumatizujícími zážitky z koncentračního tábora. Na mysl mi přišla epigenetika, která by mohla odpovědět na ten prazvláštní smutek a depresi, kterou dcera podědila po matce. Odpovědi svěřené mincím a náhodným věštkyním se mi líbily, byla to taková nevšední hra s realitou a úhly pohledu - jakoby se autorka snažila vystoupit z plátna a dívat se na věc pohledem nezúčastněné, což se samozřejmě postupem času ukázalo jako cosi nereálného. V knize jsou chvíle, kdy autorku vůbec nechápete: nechá si zavést nitroděložní tělísko a pak si ho jde za týden vytáhnout, hned potom si zase chce zamražovat vajíčka,... Ale pak jsou tady také okamžiky, kdy se dotýká něčeho hluboko v nás: cesty, kterými jsme se nevydali, srovnávání s ostatními, vztahy s našimi matkami, že jeden způsob žití není kritikou každého jiného způsobu žití,... Podtrhávala jsem si opravdu překvapivě často. . A tak po dočtení téhle knížky přemýšlím, jak by vypadala kniha každé jedné ženy, v níž by reflektovala právě svůj vztah k matce, ženství a mateřství a smyslu života. Ale ne podle společenských měřítek a konvencí, ale zcela nepřikrášleně a upřímně.