Čtvrtá část knižní série „Mass Effect“ je pouhým vycpávkovým dílem, ve kterém staří známí admirál Anderson a Kahlee Sandersová pátrají po dvojici z řetězu utržených mladých biotiků. Dozvíme se něco málo navíc o Záhadném, Kai Lengovi, Arii T'Loakové a jejich organizacích, ale žádná z informací nijak výrazně univerzum „Mass Effectu“ neobohatila. Naopak jsem zaznamenala několik matoucích detailů, popírajících poznatky ze hry i z předchozích knih (to by se Karpyshynovi asi nestalo). Také logiku občas popadly křeče, byť ne vyloženě mozek drtícím způsobem. Většina knihy plyne navzdory akčním pasážím v nezáživném tempu, může však jít jen o můj subjektivní dojem: všechny charaktery jsem měla na háku. Když se autor v závěru uchýlil ke chvályhodné likvidaci části účinkujících, nevzbudilo to ve mně absolutně žádné emoce (maximálně úlevu, že je od nich pokoj), což je v přímém rozporu s mými herními zkušenostmi. „Klam“ nepřinesl nic podstatného, Dietzovo fádní přešlapování na místě si ode mne vysloužilo tři průměrná zívnutí (dvě za pochybné kvality románu, třetí je poděkováním za nelítostné finále).

Čtvrtá část knižní série „Mass Effect“ je pouhým vycpávkovým dílem, ve kterém staří známí admirál Anderson a Kahlee Sandersová pátrají po dvojici z řetězu utržených mladých biotiků. Dozvíme se něco málo navíc o Záhadném, Kai Lengovi, Arii T'Loakové a jejich organizacích, ale žádná z informací nijak výrazně univerzum „Mass Effectu“ neobohatila. Naopak jsem zaznamenala několik matoucích detailů, popírajících poznatky ze hry i z předchozích knih (to by se Karpyshynovi asi nestalo). Také logiku občas popadly křeče, byť ne vyloženě mozek drtícím způsobem. Většina knihy plyne navzdory akčním pasážím v nezáživném tempu, může však jít jen o můj subjektivní dojem: všechny charaktery jsem měla na háku. Když se autor v závěru uchýlil ke chvályhodné likvidaci části účinkujících, nevzbudilo to ve mně absolutně žádné emoce (maximálně úlevu, že je od nich pokoj), což je v přímém rozporu s mými herními zkušenostmi. „Klam“ nepřinesl nic podstatného, Dietzovo fádní přešlapování na místě si ode mne vysloužilo tři průměrná zívnutí (dvě za pochybné kvality románu, třetí je poděkováním za nelítostné finále).