Maso se stává slovem

„zatímco za okny rozšklebené maškary křepčily lampou pálenky jsme si přisvěcovali a pálenkou z lahve jak vonnými oleji jeho mrtvé tělo omývali puchýře, boule, strupy, rozpraskané rty, podlitiny“ To „maso“ v názvu sbírky tam není jen tak samoúčelně. Jedná se o odkaz na 14. verš Janova prologu, ono dobře známé „a slovo se stalo tělem“. (V originále: „Kai ho Logos sarx egeneto“. Ještě víc v originále: „Καὶ ὁ Λόγος σὰρξ ἐγένετο“ :-) Rozdíl mezi „masem“ a „tělem“ padá zřejmě na vrub dřívějším překladatelům do češtiny, kteří z úcty k Pánu Ježíši nechtěli mluvit o jeho tělesné schránce jako o mase (přitom třeba Bible krále Jakuba se původního významu drží: and the Word was made flesh). Jenže tímhle zdvořilejším překladem o něco podstatného z Janova evangelia přicházíme, a Miloš Doležal nám to správně vrací před oči: člověk v rukou krutého davu je opravdu víc masem, někým (z pohledu trýznitelů: něčím) kdo je nechráněný, zranitelný, citlivý, bytostně odhalený v té nejvíc drastické podobě... Zažil to Ježíš Nazaretský a zažil to i jeho svatý služebník Josef Toufar. Doležalovy básně jsou právě takové: potrhané, krvácející, zbavené všeho zdobného a všeho nadbytečného. Ve své strohé syrovosti silné. „Chrstnutí vody z plechového kýblu odplavit na chvíli řev bačkory bachaře Táborského na nártu rozstřihnout narvat na opuchlé nohy Poslední slova: Hvězdo jitřní“

Pro znalce Doležalových knih „Jako bychom dnes zemřít měli“ a “Krok do tmavé noci“ bude tenhle titul zajímavým zhuštěním informací, které se o životě faráře Josefa Toufara (1902-1950) kdy dočetli (doposlechli), a myslím, že se v něm budou líp orientovat než ti, před nimiž je Toufarův příběh ještě skryt. Málo prostoru, málo slov, vlastně jen několik podstatných jmen, sloves a přívlastků nasekaných do řádků pod sebe, bez rýmu, bez interpunkce a bez snahy čtenáři cokoli vysvětlovat,… jen se závěrečnou poznámkou, že „jména, místa, názvy ani situace, které se vyskytují v básních, nejsou smyšlené“. Silná kniha.