Máš mě vůbec ráda?

Upřímně se přiznám, že jsem knihu nedočetla. Téma mě velmi zaujalo, přece jenom vztah mezi matkou a dcerou je poměrně náročný, problémy se v něm vyskytují velmi často. To snad zažila každá žena. Od knihy jsem ale asi očekávala něco jiného. Čtení o tom, jak matka stále dokola buzeruje dceru, která není schopna se od ní odstřihnout a žít svůj život a která lítá, jak matka píská - to jsem si opravdu nepředstavovala. Je možné, že na konci knihy se děj změní a pochopíme, že ten vztah je opravdu super, ale já jsem prostě neměla sílu se k tomu dostat. Nejspíš asi proto, že mi takové dospělé ženy jsou bytostně nesympatické (ať už v roli otravné a věčně nespokojené matky nebo v roli bojácné a ustrašené dcery).

V mládí jsem čítávala MUDr. Plzáka, život nepopisoval jako román, přesto jeho příběhy z praxe byly velmi čtivé a poučné. Po letech jsem sáhla po Cimickém a zařekla se, že už nikdy píšícího terapeuta. Po x letech jsem neodolala pěkné obálce a tématu. Jsem v těžkých rozpacích, téma nosné, ovšem stále stejné fňukání na sto stránkách bez akce, banální příběh o vztahu s ženáčem, z něhož se stal princ zachránce, trapně stejná matka........čekala jsem, že se děj dopracuje k něčemu, co stojí za to číst,dočkala jsem se na konečně poslední stránce nečekaného - zlá , panovačná, egoistická matka přistoupí na terapii, chachachá. Marné, k dobrému psaní nestačí jen nápad, praxe a vydavatel