Martin Luther Uvedení do života, díla a odkazu

„Pokud nebudu přesvědčen svědectvím z Písma nebo jasným rozumovým důkazem – neboť jen papeži ani koncilům nevěřím, protože se zjevně často mýlili a také sami sobě odporovali -, jsem vázán slovy Písma, která jsem uvedl, a mé svědomí je uvězněno ve slovech božích. Proto nemohu a nechci odvolat nic, neboť je nebezpečné jednat proti svědomí. Bůh mi pomoz, amen.“ (Martin Luther) Líbilo se mi, že hned v první kapitole jsme se věnovali tomu, kdo Martin Luther NENÍ. To je velmi důležité: poznávat pravdivě Luthera vlastně znamená nejprve ho odstrojit ze všech těch historických kostýmů, které jsme na něj v průběhu pěti století navlékli, aby lépe sloužil naší potřebě promítat do historie soudobé vidění světa. Nalézt skutečného Luthera ovšem není snadné. U tak komplikované osobnosti vždy bude hrozit, že některé aspekty přehlédneme a jiné přeceníme, zvlášť když je Luther člověk, který tak výrazně zamíchal evropskými dějinami a byl rozbuškou tolika bolestivých událostí. Luther nebyl žádným románově svatým hrdinou a ani text protestantského historika ho tak nezkouší prezentovat (ne, nemůžeme to brát tak, že „zlá církev prodává odpustky a dobrý Luther všechno napravuje“). Ale nebyl ani jednoznačně negativní postavou. Řešil věci, které byly v jeho době důležité, a které jsou stále důležité, jeho motivace byly ryzí a jeho aktivita žádoucí. Jeho problém byl v tom, že při své úctyhodné snaze o reformu, vyvolané jeho smyslem pro spravedlnost, zboural a rozbil mnoho z toho, co rozbité být nemělo – to je v každém případě dost politováníhodné, bez ohledu na to, jestli ho za následný vývoj v Evropě budeme činit odpovědným (jak náboženský, tak světský: na jeho konto částečně jde jak církevní rozkol, tak i řada vojenských konfliktů). Mně docela chyběl detailnější popis Lutherovy teologie, toho měl v knize autor dost málo. Ona vůbec byla kratší, než jak se tvářila, volné strany mezi kapitolami, obrázky, ale hlavně dvojité řádkování – knížka tak měla mnohem méně písmenek, než by člověk čekal u knihy o rozsahu 184 stran – měl jsem ji přečtenou za necelé dva večery. (A znovu si uvědomil, že by se mi líbilo, kdyby mezi informacemi o každé vydané knize byl počet normostran). Beutelovo Uvedení tak bylo opravdu pouze uvedením, víc otázek ve mně vyvolal, než na kolik jich odpověděl. Láká mě přemýšlet nad Lutherem a jeho dobou a různými „kdyby“ v tom příběhu: Došlo by k rozkolu s církví, kdyby neměl tak nesmířlivou povahu? Šlo rozkolu zabránit třeba vstřícnějším církevním postojem při Lutherově předvolání před Johanna von Ecka? Nebo třeba dříve svolaným koncilem? A byl Lutherův vstup do katolických dějin nevyhnutelný nebo by měla církev schopnost se reformovat sama? A tak dále. Cítím se povzbuzen k tomu, se tímto obdobím evropských dějin dál zabývat.

Netušila jsem, že Lutherovy reformační myšlenky nevzešly primárně z intelektuálních podnětů, nýbrž z hlubokých existenciálních úzkostí. Klášterní život, s veškerou svou přísností a řádem, v něm nebudil pokoj. Během své první mše takřka zcela oněměl – zapomněl slova eucharistické modlitby a chtěl uprchnout. Pocítil bázeň, snad až hrůzu z Boží přítomnosti. Únik nehledal v sobě, ale v Písmu, zde započalo jeho opravdové a hluboké studium Bible. Byla jsem docela zasažena Lutherovým pojetím svobody svědomí (asi parafrázuji): Svědomí není svobodné proto, že je nezávislé, ale protože je zajato a ukotveno v pravdě evangelia. Velmi mě oslovila i část věnovaná jeho překladatelské práci. Jeho cit pro jazyk, jeho touha přeložit Boží slovo tak, aby bylo srozumitelné lidem v jejich každodennosti, svědčí o úctě ke slovu i posluchači. Obzvlášť krásné mi přišlo jeho přesvědčení, že skutečnost, že máme dvě uši, ale jen jeden jazyk, je jasným znamením toho, že máme dvakrát tolik naslouchat, než mluvit. Zajímavá byla také kapitola věnovaná jeho rodinnému životu. Luther zde vystupuje nejen jako teolog, ale i jako manžel a otec. Jak je psáno níže v jiném komentáři, je škoda, že nebylo věnováno více pozornosti tomu nejdůležitějšímu, jeho teologii...