Martin Juhás čili Československo

Tak nějak nevím, komu je tahle kniha vlastně určená: nedokážu si moc představit, že by byl čtenář, který by si tohle čtení užil, ať už ryze po humoristické stránce (na což je ale román moc složitý a po čtenáři vyžaduje značné soustředění i trpělivost), nebo právě kvůli té ,,intelektuálské výzvě“, kterou ale podle mě ve výsledku přebíjí holá bizarnost, které je v románu se vším tím magickým realismem tolik, že to jednoho po čase chtě nechtě otráví... Román je po ,,řemeslné stránce“ důmyslný, všechna čest, problém ale je, že těch 600 stran prakticky postrádají smysluplný příběh: postavy, které jsou spíš metaforickými reprezentanty soudobého celospolečenského a politického dění, se pohybují ve zvláštní vykonstruovanosti, jako by na hraně intimních, zároveň však i velkých dějin, implikují v sobě dějinný vývoj ČSR, přitom jsme ale celou dobu svědky jen jejich banální každodennosti, na které je historie maximálně její kulisou. Vševědoucí nadosobní vypravěč pak tuhle postmelovanou směsku čecho-slováckého potýkání nijak nevysvětluje (nevysvětluje ani zmiňované historické pozadí), ale předává ji (velice velice ukecaným způsobem) spíš jako koncept víry, kterému se čtenář buď podvolí a přijme jej, nebo ne. Sama jsem se v některých pasážích dobře bavila, oceňuju taky neotřelý pohled na jinak smrteně brané téma, jako celek to na mě ale působí spíš jako nějaká autorova soukromá exhibice, protahovaná onanie, jejíž vyvrcholení se někde ztratilo. 3,5/5

600 stran, který mi nikdo nikdy nevrátí. Nikdy. Ani nevim jak jsem k tomu přišel - vlastně vim! Letmo sem přelítnul recenzi na Respektu, kde to někdo svým významem pro českou literatruru přirovnává k Sestře od Topola a Dějinám světla od Němce. Retardovanější recenze v historii recenzí se povedla jen Vojtěchu Lindaurovi na desku OK Computer. Zábranský psát umí, písmena mu jdou, slova i věty na sebe navazujou. Tady žádnej problém. Problém je příběh. Martin Juhás čili Československo je kronika, která pokrejvá období od vzniku první republiky až po konec druhý světový, resp. po rok 1948. Z českýho dějepisu se toho čtenář ale dozví velký hnědý. Na druhou stranu příběh ale obsahuje jako bonus magickej realismus. Což je takový literární reggae (nikdo normální nemá rád reggae). Takže se občas v příběhu vyskytujou letající ryby a Martin si vyleze z matky před porodem a prochází se městem. Pak zase zaleze a počká si na porod. Ano, doopravdy. Počet postav Zábranský vokoukal od Marquéze, takže už asi po třetině jsem se začal ztrácet v tom, kdo je kdo. Hlavní postava Martin Juhás se v knize vyskytuje asi tak 20% času. To by mi ani tak nevadilo, kdyby knize vládla nějaká snesnitelná dějová linka. Juhásův ocko přijde ze Slovenska do Strakonic - tam se odehrává většina děje - a pak se zase vrátí na Slovensko. Zábranský je občas velmi vtipnej, ale bohužel používá jev, kterej mne vytáčí do běla "Ale kde, ptáte se, kde se k té válce schylovalo? Chcete to vidět, je to tak? Schylování k válce vás zajímá víc ... Že ano?” Adresovat čtenáře je stejně smysluplná disciplína, jako komentovat svoje vlastní honění. Jako bonus pak v poslední třetině knihy se všechny zemřelý postavy - a že jich neni málo - vrátí v podobě racků. Dalších asi sto stran pak sledujeme debatu racků o tom, co dělali za života. Krom toho taky sledují z výšky žijící postavy příběhu a komentují jejich počínání. Kniha má od všeho trochu, je to pompézní jak já po 12ti jägrech, je tam opera, je tam techno, je tam reggae, je tam mlíko, je tam písek, je tam chlupatý podpaží - ale je to kokotina jak barák. Hlavně ale to je dlouhý jak Vladimír Dlouhý a proto bych chtěl sám sobě pogratulovat, že jsem to dočet. Nevim co si tímhle sebemrskačstvím furt dokazuju. 3/10.