Marně hledám slov

V době, kdy se kultura na stránkách mnoha novin redukuje na zpravodajství ze šoubyznysu, jsou literární ceny čím dál důležitější. Laureátům zaručují publicitu, otvírají dveře k překladům do jiných jazyků i do televize. A není na světě cena respektovanější než britská Man-Bookerova, díky níž si román loňského výherce Richarda Flanagana Úzká stezka do vnitrozemí našlo přes milión čtenářů. Něco o tom ví i Edward St Aubyn, který byl finalistou Man-Bookerovy ceny v roce 2006 (kdy prohrál s Kiran Desaiovou) a v roce 2011 se jeho román nedostal ani mezi 13 kandidátů širšího výběru. St Aubyn tehdy zareagoval slovy: „Letošní Booker mě nezajímá o nic víc než světový šampionát v boxu, který taky nevyhraju. Nezáleží mi na něm.“ Ve skutečnosti mu na něm záleželo natolik, že místo polemiky napsal o pár let později frašku Marně hledám slov. Ta se točí kolem Elysejské ceny, již sponzoruje Elysian Group, kontroverzní výrobce geneticky modifikovaných plodin. Do čela poroty dosadili řadového opozičního poslance, jehož úlohou je „inspirovat, vést, shrnovat a především delegovat“. V porotě pak zasedla Vanessa Shawová, protože není na škodu mít v týmu odborníka na dějiny literatury, herec Tobias Benedict, jenž zmešká většinu zasedání poroty, neboť hraje Estragona v hiphopové adaptaci Čekání na Godota, či mediální celebrita Jo Crossová, která zase knihy hodnotí podle jejich relevance pro čtenáře svých sloupků. K pretendentům na cenu patří alter ego Aubyna, spisovatel Sam Black, autor úzkostného bildungsromanu Zamrzlý proud, dále pak šesti stý padesátý třetí badanpúrský maharádža Sonny se svým dvoutisícistránkovým románem Morušový slon, pseudonymní autor drsného skotského románu na co vejráš, vole? či Novozélanďanka Hermione Fadeová, která sepsala historický román Svět jako jeviště. První osou románu jsou machinace poroty na cestě k vyhlášení vítěze, kdy literární kvality ustupují do pozadí před cílem předsedy poroty „předložit vizi Británie rozmanité, multikulturní, decentralizované a samozřejmě vlídně nakloněné mladým spisovatelům“ (a protlačit román, který napsal jeho nadřízený), druhou pak osobní život Katherine Burnsové, která by měla šanci na vítězství, kdyby její rukopis v nakladatelství omylem nezaměnili za Palácovou kuchařku, sbírku rodinných receptů Sonnyho tety, okořeněnou vinětami ze života vyšší indické společnosti. A zatímco dění kolem Elysejské je čím dál fraškovitější, vyústění druhé linie sexuální predátorky Katherine je překvapivě katarzní. St Aubyn umí psát, je mistr satirických šlehů, trefných postřehů z literárního zákulisí, jdou mu pastiše na Irvina Welshe i bídné historické romány a přímo exceluje v parodii na francouzské lacanovské teoretiky. Bohužel v tom reji více či méně nesympatických postaviček se nemá čtenář s kým identifikovat, takže mu nakonec na osudech hrdinů příliš nesejde. Téma románu nakonec v poslední kapitole pregnantně shrnul majitel Elysium Group: „Já osobně mám za to, že konkurence by se měla podporovat ve válce, sportu a obchodě, ale že v umění nemá smysl. Je-li umělec dobrý, nikdo nedokáže to co on, a tudíž všechna srovnání pokulhávají. Srovnávat lze jen ty průměrné, kteří prosazují omšelý způsob života omšelým jazykem, ale má žena má za to, že název ,nejmíň průměrný z průměrných‘ není pro cenu vhodný.“

Skvělá satira. Ze sledování reakcí britského tisku při vyhlašování nominací na Booker Prize už jsem si udělala rituál a každý rok se docela bavím, kolika kritikům se následně hroutí svět. Berou to opravdu neuvěřitelně vážně. Takže tohle je pro mě taková třešinka na dortu. A moc bych se nedivila, kdyby dost podobným způsobem, jakým probíhá soutěž v této knize, došlo i k vítězství Banvillova Moře v roce 2005. A když už jsem u těch literárních cen, tak i tahle knížka jednu vyhrála - Bollinger Everyman Wodehouse Prize.