Margaret Thatcherová

Neuvěřitelně detailní a obsáhlý autobiografický rukopis... a to je řeč o pouhopouhé polovině životopisu - Margaret Thatcherové, dcery metodistického kupce a kazatele a především první ženy, která se před 40 lety postavila do čela britské vlády. Thatcherová, obhájkyně volného trhu, nemilosrdná kritička EHS a evropské integrace, rozhodná a tvrdá oponentka sovětského komunismu, budila a budí velmi rozporuplné pocity, a to především u samotných Britů. Někdy je ovšem míra detailu tak veliká, až se musím ptát, zdali Moore necítil potřebu využít každičkou jednotlivou informaci, kterou se mu podařilo získat. K neučtení pro mě byla hlavně rozsáhlá úvodní část věnovaná mládí MT a počátkům její politické kariéry. Z pera Moorea vychází mladičká MT jako nikoli hloupá, přece však dost sebestředná a marnivá dívenka. Nechci se přetahovat, zdali taková byla či ne. Bylo však nutné zaplnit desítky stran marginálními a spíše nedůležitými událostmi? Na druhou stranu jsem ocenila, že Moore s názory a postoji MT nepolemizuje a nevnucuje nám svůj postoj (v zásadě) a snaží se prezentovat názory a výroky všech zainteresovaných stran. V jednu chvíli jsem si uvědomila, co bylo do očí bijící. Thatcherová a Randová, jejíž Zdroj čtu shodou okolností střídavě s životopisem Maggie, měly bezpochyby ideologicky blízko, společně oplývaly odvahou, bojovností a vysokým mravním kreditem, obě se úspěšně profilovaly v politice, která v té době byla zcela mužskou doménou. Zdroj vyšel v roce, kdy Hayek publikoval svou Cestu do otroctví, která Thatcherovou myšlenkově významně ovlivnila. A přece se tyto dámy, zdá se, nikdy nepotkaly. Nedělil je však pouze oceán. MT nelze označit ani za filozofku ani za zastánkyni objektivismu, jakkoli určité společné ideje s Randovou, zejména v oblasti ekonomiky a v otázce nezpochybnitelných práv jednotlivce, obě shodně prosazovaly. Na rozdíl od Ayn Rand, jejíž filozofie je v příkrém rozporu s vírou v Boha, pak také Maggie byla hluboce věřící křesťankou. A přece. I tak bych byla čekala, že se cesty těchto dvou pozoruhodných žen s pouhým jednogeneračním rozdílem někde protnuly. Ale možná že ano. Jen to prostě nevím. Taky si nemůžu pomoci nesrovnávat s životopiscem Isaacsonem. Literární kvalitu jeho autobiografií pokládám literárně o řád vyšší, než jaké se podařilo dosáhnout Mooreovi. Jeho životopis MT zůstává nicméně přebohatým zdrojem zajímavých informací, zejména z politického života a zákulisí MT a vládních a parlamentních sil a osobností britské politické scény až do počátku 90. let 20. st. Mimochodem, Hongkong, o jehož osudu bylo rozhodnuto na 100 let dopředu, by byl velmi pravděpodobně rád následoval cestu Falkland (tahle popisná část bojů o Falklandy na diplomatické i vojenské frontě v závěru knihy se Mooreovi fakt povedla). Alespoň Falklandy měly to štěstí, že o jejich osudu nebylo rozhodnuto 100 let dopředu a nadto, po vpádu argentinských ozbrojených složek na území Falkland v roce 1982 stála v čele britské vlády MT. Falklandy tak neskončily pod vládou tehdejší argentinské diktatury a jsou i nadále součástí stabilní, demokratické a bohaté země. "Thatcherismus nikdy nebyla žádná filozofie. Byla to duševní vlastnost a povahový rys ztělesněný jednou velmi neobyčejnou ženou."

Kniha by si dozaista zaslúžila zoštíhlenie, autora chválim za domácu úlohu, získať čo najviac informácií, ale výsledok zodpovedá skôr skriptám. Isaacson by tohto rozsahu zmestil Jobsa, da Viciho aj Einsteina. Jej detstvo zahltil výpoveďami každého spolužiaka, suseda, vzdialeného rodinného príslušníka, kaderníčky, mliekara, ale to ešte nebolo nič pred jej nástupom do politiky, tam už som sa úplne stratil ministroch, poradcoch, námestníkoch, lordoch, členoch rôznych komisii a odborov. V tomto balaste dát, ale bol zaujímavý pohľad na konzervatívnu agendu. V tejto fáze som sa vedel s ňou stotožniť. Asi najviac mi utkvela veta „že tí čo najviac broja proti daniam sú tí istí, ktorí od systému požadujú najväčšie sociálne výdaje“. Čitateľsky najpútavejšia bola záverečná časť, boj o Falklandy. Ale jej argumenty o vydržaní územia a ochrane obyvateľov (ktorí by sa zmestili do jedného hotela) mi pripomínajú Hitlera, keď zabral Sudety, alebo Putina keď zabral Krym a podobne argumenty padajú v konflikte o Abcházsko a Južné Osetsko. Znovu sa potvrdilo že históriu píšu víťazi. Kniha je stráviteľnejšia v jej audio podobe a určite by som ju odporučil našim poslancom.