Manželé v běhu

Knihu jsem objevila na bookportu. Objevila jsem ji v sekci HUMOR, SATIRA. Chtěla jsem po době v předválečné době číst něco odlehčeného. Čekala jsem, jak se od srdce zasměju,  ale to se nekonalo. Začátek vypadal slibně, jenže pak to sklouzlo do běžecké rutiny, zdolávání překážek a vtipných momentů tam mnoho nebylo. V půlce už jsem se začínala dost nudit. Kniha má dvě části. První část vypravuje Soňa,  druhou Michal. Proto dojde i na společné zážitky, které tak čtete ještě jednou. Také mi vadilo, že krom běhu tam nebyl žádný jiný život. Žádné jiné zážitky, běh, běh a běh.  Co mě na knize ale zaujalo byly návody pro začátečníky. Rady, co funguje, co naopak ne a čeho se vyvarovat. Jejich osobní zkušenosti, které by mohli novým běžcům pomoci.  BOOKPORT má ale tu výhodu, že můžete knihu s klidným svědomím odložit a z velkého množství podle momentální nálady začít číst jinou. A ke knize se kdykoliv vrátit. To se mi moc zamlouvá, vždy tam virtuálně procházím knihovnu, kterou držím v jedné ruce. Od odborných knih přes romantiku až po thrillery.

Něco tak strašně špatného jsem dost možná NIKDY nečetla. A že jsem toho přečetla už opravdu hodně. Celé dílko by se dalo shrnout takto: Jak se dva absolutně nezajímaví a výkonnostně podprůměrní běžci potkali, vzali, běhali, a pak jim to Ikar vydal v pevné vazbě. Nejprve si ujasněme, že to, že někdo píše o rtěnkách, z něj opravdu nedělá novináře. Ani to, že někdo píše blog, z něj nedělá novináře. A to, že se někdo dohrabe jako zoufale poslední do cíle stomílovky, z něj nedělá běžeckého gurua. Drzost, s jakou tihle dva prezentují sebe sama jako někoho, kdo má na to, aby rozdával moudra a rady jiným, mi srážela sklivec v oku. Absolutní absence sebekritiky se tu potkává s nulovým literárním talentem. Stylisticky je to na úrovni druhého stupně základní školy a to ještě těm nadanějším žákům křivdím. Navíc je to pekelná nuda. To nejzajímavější, co se autorce stalo, bylo, že jako dítě snědla v Praze pohár a poblila se. To, že někdo uběhne 1/2PIM v naprosto tristním čase, opravdu není materiál na knihu. A deziluze, s níž autor sám sebe vnímá jako olympijského atleta, od něhož by se i Kilian Jornet měl co učit, by byla vtipná, kdyby to nemyslel vážně. Vřele doporučuju vygooglit si jejich závodní výsledky a případně se probrat třeba výsledky VK, o níž Hrabec tvrdí, že ji vlastně (tak jako každý závod, na jehož start se postavil) skoro vyhrál. Lidská blbost a omezenost, s níž jim to někteří žerou, mě nepřestává fascinovat. Tisknout v době klimatické krize podobnou hrůzu na papír je na úrovni utopení desítky koťat ještě před ranním kafem. Proboha dost už!