Maminko, neplač

Děsivé vyprávění o neskutečném životě jedné turecké ženy, která si zažila opravdu kruté zacházení od věčně ožralého manžela. Není asi jednoduché vytrhnout se z tradic, zvyků a pověr Turecka, i když je na muslimské země dosti pokroková. Nečetlo se mi to dobře, nemám rád takové drasťáky, i když zde nějaká ta jiskřička naděje přeci jen byla.

Silný, bolestný a zároveň nádherný příběh Selmy a její malé dcerky. To, čím si musely projít, bylo místy až nesnesitelné číst. O to víc jsem byla ráda, že Selma nakonec našla milujícího muže, lásku a především svobodu. Po tom všem, co prožila, si zasloužila být konečně šťastnou ženou a žít svůj život podle sebe. Nejsilněji na mě zapůsobila myšlenka o odpuštění: „Pouze pokud se naučíme žít v přítomnosti, můžeme dosáhnout odpuštění. V tom okamžiku nad námi minulost ztrácí svou moc a my si uvědomíme, že to, co jsme udělali nebo co nám bylo způsobeno, nemůže ani v nejmenším ovlivnit to, jací jsme.“ Myslím, že právě tato slova vystihují celé poselství příběhu. Minulost nelze změnit, ale člověk může rozhodnout, jestli jí dovolí ovládat jeho další život. Selma dokázala přes všechno utrpení znovu najít lásku, důvěru a sama sebe.