Mami

Velmi solidní básnická druhotina, hluboce pronikající vztahy mezilidskými i „mezijazykovými“. Podněcuje uvědomění paradoxnosti a multipolarity spolubytí (v různých podobách, té generační, transgenerační, rodinné – to častěji – i mimorodinné), ale též koexistence různých řečových a jazykových módů, které jako by odrážely množství úhlů a prostorů, jimiž lze poměr k blízkým vnímat, nahlížet, prociťovat a prožívat. Básně jsou svou formou a koncepcí proměnlivé a – byť řazeny do tematických oddílů Maminka a Maminka mého tatínka – tematicky leckdy poněkud rozvolněné, k dané osobě se pojící jen zprostředkovaně či volně, sotva tušeně, přinejmenším z perspektivy čtenáře coby třetí osoby. Vzniká zde tedy napětí mezi očekávanou atmosférou intimity, důvěrnosti, byť třebas i tragické, narušené či zraněné, kterou sugeruje deminutivní, takřka mazlivé znění titulů obou oddílů, a místy až chladně analytickou reflexí, odstupem, věcností, ba popisností, jimiž se charakterizuje velká část textů. Pochopitelně nejsou odstřižené ani lhostejné, ale emocionalita, ať už vřelost, či nevraživost, z nich zkrátka nečiší. Spíš prostě zaujetí, angažovanost spíš pátračská. Anebo pak také určitá – na záložce knihy vypíchnutá – poťouchlost či sarkasmus, ovšem tedy hořký. Soudružka podnikatelka Jistě bych se bezhlavě zamiloval do té podnikavé svazačky, jež měla matku a ta měla bratra a ten bratr se oběsil, když ho pustili z uranových dolů. Jistě bych se bezhlavě zamiloval do předsedkyně třídy komunistické mládeže a iniciátorky okrašlovacích prací, jež měla otce a ten měl matku a ta na něj nemluvila svou rodnou němčinou, aby ho Češi nezamordovali. Jistě bych se bezhlavě zamiloval do té holky, jež měla matku a ta měla muže a ten odmítl po narození své dcery přijít do porodnice, protože chtěl syna a tak ji taky vychovával. Jistě bych se bezhlavě zamiloval do té holky a ta holka, jak jste asi pochopili, je moje máma. Druhý oddíl týkající se babičky z otcovy strany se ještě silněji než první oddíl hrouží do vzpomínek, vlastních i nevlastních, reflexe dětství (ale i stárnutí) je tu častější. Téma paměti, tabuizovaných míst v ní, nejistoty, nejednoznačnosti a paradoxnosti života prostupuje prakticky každou básní, jež jsou opět značně různorodé. Celkově je to silná výpověď, ač bych si ji představoval koncentrovanější. Nedokážu ovšem říct s jistotou, co na tom vnímám jako rušivé, rozptylující. Snad onen jaksi klidně chladný (chladivý), analytický tón. Leckdy odosobněnou (jakkoli – opakuji – nikoli neangažovanou) perspektivu. *** Cesta za osadou vedla mezi skalami, až do nebe. Podél ní rostl keř jako strašidlo, ruce zdvižené výhružně nad hlavou. „Z takového upletli korunu Ježíšovi.“ „Komu?“ Chodili jsme pro vodu bosí k pumpě u jezu, koupat se tam, kde se utopilo dítě. Sedělo na břehu opodál, fialové jako od borůvek. V noci se na okno chaty tlačila tvář. Umřít bylo tak samozřejmé.