Mám klepátko od nehlídaných zahrad

Básník a esejista Zbigniew Herbert (1924–1998) patří k nejvýznamnějším polským básníkům 20. století, vedle Czesława Miłosze, Wisławy Szymborské, Tadeusze Różewicze či Adama Zagajewského. Nový český výbor z jeho básní, nazvaný Mám klepátko od nehlídaných zahrad, vyšel jako na zavolanou v době, kdy jsem se chtěl k Herbertovi vrátit – mám doma starší výbor z básní Epilog bouře a četl jsem i tři jeho esejistické knihy Barbar v zahradě, Zátiší s udidlem a Labyrint u moře. Takže jsem si přečetl výbor nový. Obsahuje básně ze všech devíti Herbertových sbírek: Struna světla (1956), Hermes, pes a hvězda (1957), Zkoumání objektu (1961), Nápis (1969), Pan Cogito (1974), Zpráva z obleženého města (1983), Žalozpěv k odchodu (1990), Rovigo (1992), Epilog bouře (1998). Herbertova poezie je jasná, srozumitelná, ale jen zdánlivě jednoduchá; strohá, umírněná, okořeněná žertem a ironií; realismus se v ní prolíná s estetismem. Vychází z kulturní tradice minulosti, sleduje epochu totalitarismu a konzumní modernosti, vyjadřuje obavy o osud světa i o poezii samotnou, ptá se po poznání, po morálce, po hierarchii hodnot a po postavení člověka. Své pocity a úvahy básník často vkládá do úst pana Cogito, jehož jméno zvolil podle známého Descartesova výroku "Cogito, ergo sum". Ocituji alespoň z jedné z jeho nejúžasnějších básní Zpráva z obleženého města (1982): "zůstalo nám pouze místo sepětí s místem / ještě máme v paměti ruiny svatyní přízraky zahrad a domů / přijdeme-li o ruiny nezůstane nic (...) // ti jichž se dotklo neštěstí jsou vždy sami (...) // hledíme do tváře hladu tváře ohně tváře smrti / do nejhorší ze všech tváří – do tváře zrady // a jenom naše sny zůstaly nepokořeny"